Výkladový slovník základních pojmů

Zkratka mezinárodního sdružení Anonymní alkoholici. Jedná se o svépomocnou skupinu pro osoby postižené alkoholismem. Založena byla v roce 1935 v USA. V České republice činnost rozvíjí od konce 80. let minulého století.

                                                                                                                                                                                                                                                                               Urb

Jedná se o zkratku angl. Attention Deficit Disorder, do češtiny přeloženo porucha pozornosti. Jedná se o potíže ve fungování operací vyžadujících plánování, soustředění, předvídání, udržení pozornosti a sebeovládání. ADD se neprojevuje nepřiměřenou aktivitou, naopak je pro poruchu typický rychlejší nástup únavy. ADD je způsobeno odchylkami v práci centrální nervové soustavy. Netýká se jen dětí, porucha přetrvává do dospělosti.

Fia, Urb

Jedná se o zkratku angl. Attention Deficit Hyperactivity Disorder, v češ. porucha pozornosti s hyperaktivitou, též hyperkynetická porucha. Projevuje se vnějším i vnitřním neklidem, netrpělivostí, impulzivností a neustálým pohybem (často bezdůvodným), který dotyčný člověk nedokáže tlumit nebo ovládat.

Více o ADHD si můžete přečíst třeba v internetovém článku Bohumily Kunertové „ADHD – neurovývojová porucha, která netrápí jen děti“ (25.11.2022).

Fia, Urb

Anonymní Gambleři (AG, angl. Gamblers Anonymous) jsou společenství mužů a žen, kteří navzájem sdílejí zkušenost síly a naděje, aby vyřešili svůj problém. Vznikli v USA po vzoru organizace Anonymních alkoholiků (AA); první setkání se uskutečnilo v roce 1957 v Los Angeles v Kalifornii. První společenství v ČR vzniklo dle pravidel AG v Brně v lednu 2008.

Urb

Proces systematické, reálné i symbolické stereotypizace a diskriminace osob i celých skupin na základě jejich chronologického věku. Předsudky a diskriminace lidí na základě věku; v úzkém slova smyslu převážně těch v postproduktivním věku (antigerontismus).

Urb

Tendence reagovat útočným způsobem.

Urb

Pojem, jímž označujeme souhrn sociálních a kulturních změn, jež vznikají v důsledku dlouhodobého, příp. intenzívního kontaktu dvou kulturních systémů. V případě akulturace se tedy jedná o masívnější průnik kulturních prvků, než je kulturní difúze; vzájemné působení kultur je tak silné, že se obě kultury zásadním způsobem ovlivní a pozmění, dojde v nich k výrazné reorganizaci (restrukturalizaci).  Někdy badatelé hovoří až o změnách kulturních vzorců v obou kulturách.

Akulturační procesy probíhají po celou dobu existence lidské společnosti. Důsledky střetu různých kultur mohou být přitom rozličné; podle míry působení rozlišme modifikaci, transformaci nebo změnu jedné, příp. obou střetnuvších se kultur. Jiné rozlišení pracuje s následujícími případy:

• jedna z těchto kultur přejde do pozice subkultury (zůstane jí tedy pouze omezená suverenita),
• dojde k tak výraznému propojení, ba smísení obou kultur, že výsledný kulturní útvar nazýváme „synkretismem“,
• jedna z kultur neunese důsledky střetu, zhroutí se a zanikne.

Nes

Jednotná definice pojmu alternativní trest v platné právní úpravě v současné době neexistuje. Tradičně se alternativními sankcemi chápou takové druhy trestů, které nejsou spojeny s odnětím svobody pachatele, ovšem zaručují naplnění účelu trestu stejně, jako kdyby byl na odsouzeném vykonáván klasický trest odnětí svobody. Alternativní trest pachatele nezbavuje svobody, ale vyžaduje od něj dodržování určitých omezení či splnění povinnosti – to podle konkrétního druhu trestu.

V užším pojetí můžeme alternativní tresty vymezit pomocí jejich účelu – náhrady za nepodmíněný trest odnětí svobody. Pak bychom mluvili o trestech:

• trest domácího vězení,
• trest obecně prospěšných prací,
• peněžitý trest,
• podmíněné odsouzení včetně podmíněného odsouzení s dohledem.

Více viz a srov. ŠČERBA, Filip. Alternativní tresty a opatření v nové právní úpravě. 2. vyd. Praha: Leges, 2014. Teoretik. ISBN 978-80-87576-93-9.

Mott

Slovo „anarchismus“ je odvozeno z řeckého slova "anarchos", což v češtině znamená „bez vládců“. Podstata anarchismu spočívá v přesvědčení, že vláda a zákony nejsou potřeba. Jádrem anarchismu je doktrína, že společnost může a měla by být organizována bez donucovací autority státu. Odmítá nadřazenost a moc jednoho člověka nad druhým a jakoukoliv hierarchii. Historie anarchismu sahá do 19. století, odkdy sehrál podstatnou roli hlavně ve světě subkultur.

Symbolika:

1. 1. Černá vlajka

• několik anarchistických časopisů neslo název Black Flag (v češ. Černá vlajka)
• černá znamená odpor a odmítnutí se vzdát

2. 2. Černý kříž

• na vrchu se zdvihnutou pěstí = vzdor proti autoritám

3. 3. ,A‘‘ v kruhu

• „A“ jako anarchismus, okolo „O“ jako pořádek (z angl. order) = odvozeno z citátu Pierre-Josepha Proudhona

4. 4. Černá kočka
   • v bojové pozici
   • příběh stávky

• Znaky

1. 1. Odpor vůči státu a jeho výkonným i soudním orgánům
   • dávají přednost společnosti, kde svobodní jedinci spravují své záležitosti na základě dobrovolné dohody, bez donucení a nátlaku
2. 2. Proti autoritě
   • porušuje princip svobody a rovnosti
3. 3. Jeden člověk by neměl mít nad druhým moc
   • zotročuje ho to, utiskuje a omezuje život
   • neodmítají všechny formy autority – např. lékaři a učitelé si zaslouží úctu díky jejich znalosti a učenosti
4. 4. Stát je spojenec bohatých a privilegovaných a slouží k útlaku chudých a slabých
5. 5. Stát je destruktivní
   • žádá od občanů, aby bojovali ve válkách, zabíjeli a pokládali své vlastní životy
6. 6. Stát je zlo a zbytečnost
7. 7. Odmítají křesťanství
   • pouze bez něj je možné dívat se na lidi jako na svobodné

• Směry

1. 1. Individualistický
   • základem je liberální představa suverénního jedince, leč dovedená až do extrému
   • jedinec a stát musí být v neustálém konfliktu
   • liberálové si myslí, že právo je k tomu, aby chránilo a rozšiřovalo svobodu; anarchisté to vidí naopak
2. 2. Anarchokapitalismus
   • stát lze zrušit a nahradit jej neregulovanou tržní konkurencí
   • majetek ve vlastnictví suverénních jedinců
   • svobodní uzavírání smluv
   • liberálové souhlasí, že trh je účinný mechanismus pro směnu zboží, avšak měl by být omezován monopolem státu; anarchisté tvrdí, že trh může uspokojit potřeby všech lidí
3. 3. Kolektivistický
   • přesahy k socialismu, nikoli k liberalismu
   • víra, že lidé jsou společenskými tvory, jimž je vlastnější společná práce pro obecné blaho než usilování o osobní zájem
   • lidé jsou přirozeně společenští a družní
   • přirozené tendence člověka: náklonost, soucit, harmonie
   • pokud jedince spojuje lidskost, nepotřebují kontrolu ze strany státu
   • vzájemná pomoc (Petr Kropotkin)
4. 4. Anarchokomunismus
   • společenští a družní lidé by měli žít v komunách
   • práce je sociální zkušenost, kdy lidé pracují a statky, které vyprodukují, by měly být společným vlastnictvím komunity
   • soukromé vlastnictví vede k sobeckosti, vyvolává konflikty a nesoulad, závist a chamtivost g kriminalita a nepořádek
5. 5. Anarchosyndikalismus
   • syndikát = odbory, odborová skupina
   • čerpá ze socialistických idejí a hlásá hrubou představu třídní války
   • dělníci a rolníci se brání svým vykořisťovatelům (obchodníci, průmyslníci, politici, ale i soudci, policisté atd.) tím, že vytvoří syndikáty dle svých profesí
   • požadavky vyšších mezd, lepších pracovních podmínek apod.
   • i když měl anarchosyndikalismus svého času opravdu velkou podporu, nikdy se mu nepodařilo dosáhnout svých revolučních cílů
6. 6. Pacifismus
   • Lev Nikolajevič Tolstoj
   • ve svých románech a politických spisech Tolstoj nastínil obrázek zkažené a falešné moderní civilizace; ke spáse prý lze dojít jen životem podle náboženských zásad a návratem k prostému venkovskému životu podle tradičního životního stylu ruského rolnictva
   • ústřední myšlenkou byl princip nenásilí

Nes, Urb

Pojem, jímž se označuje specifický stav společnosti, v němž neplatí normy (zejména právní, ale i mravní, politické a jiné). Tedy stav „bezzákonosti“, absence sociální regulace chování a jednání. Pojem se používá zejména ve vztahu ke společnosti jako celku, ale je aplikovatelný i na jedince.

Pojem vytvořil francouzský sociolog Émile Durkheim. Podle jeho přesvědčení, čím je lidská společnost komplexnější, tím větší míru regulace vyžaduje; existuje velké množství hodnot, pravidel, vzorů, principů, modelů apod., které lidem předepisují (a vyžadují) nadindividuální chování a jednání, jež udržují v chodu daný sociální organismus. Pokud z nějakého (vnitřního či vnějšího) důvodu tato regulace selže, nastává dezorganizace, chaos, zmatek, a to má dramatické důsledky jak pro společenský celek, tak pro každého jeho příslušníka (Durkheim psal dokonce o „anomických sebevraždách“, k nimž dochází hojně v období krizí, válek a podobných otřesů životních jistot).

Americký sociolog Robert Merton zkoumal pojem anomie v souvislosti se vztahem konformismu a nonkonformismu v sociálním jednání lidí. V moderní společnosti, soudí, vzniká mnoho odchylných vzorců chování, které lze obtížně kontrolovat, natož měnit. Je autorem škály k měření anomie ve společnosti.

Nes

Asertivita je specifický komunikační styl, který zohledňuje nejen komunikační dovednosti, ale i stabilitu osobnosti. Vyžaduje, aby se člověk rozhodoval sám za sebe a za rozhodnutí nesl odpovědnost. Někteří odborníci ji chápou rovněž jako umění prosadit se a zároveň přitom respektovat potřeby druhých.

Být asertivní znamená, stát si na svých právech, aniž bychom ponižovali druhého. Znamená to také, že uznáváme právo druhého na jeho názor.

Existuje množství kurzů, v nichž zkušení specialisté vedou klienty k osvojení si určitých asertivních dovedností a technik. Zejména jde o následující:

• snášet bez stresu i komplikované mezilidské situace;
• jasně a přiměřeně vyjadřovat vlastní pocity;
• říkat „ano“ nebo „ne“ v souladu s tím, co doopravdy chceme;
• umět požádat o to, co potřebujeme;
• přijmout odmítnutí od druhého bez pocitu urážky;
• přijmout kritiku bez vzdoru či sebeodsuzování;
• umění konstruktivně kritizovat;
• vyjádřit i přijmout kompliment;
• trvat na svých oprávněných požadavcích;
• citlivě naslouchat druhému;
• uzavírat rozumné kompromisy;
• spolupracovat s druhými k oboustranné spokojenosti.

Nes

Jedna z podob kulturního kontaktu. V sociálních vědách je tímto pojmem označován takový kontakt mezi kulturami, v jehož důsledku dochází k zásadním změnám v jednotlivých kulturních systémech; je to proces, při kterém jsou jedinci nebo skupiny odlišné etnické příslušnosti absorbováni kulturou dominantní společnosti.

Nes

Požadavek na přizpůsobení kulturních vzorců minoritních skupin vzorcům kultury majoritní. Asimilacionistické teorie jsou v tomto smyslu legitimní součástí sociálních teorií vzniku etnik a národů.

S pojmem „asimilacionismus“ se však stále častěji setkáváme i jako s označením názoru a postoje, jenž neuznává diverzitu a sociokulturní rozmanitost jako pozitivní hodnotu a žádoucí společenský jev, nýbrž naopak: staví se proti specifickým projevům menšinových kultur, a proto bývá začasté součástí (prostředkem) či dokonce ideovým východiskem a zdůvodněním strategií nedobrovolné asimilace rozmanitých (etnických, jazykových, náboženských a jiných) menšin. V tomto smyslu je asimilacionismus myšlenkovým i strategickým protipólem multikulturního konceptu, jenž je od 60. let 20. století rozvíjen jako realizace ideálu uskutečňované tolerance a respektu k jinému a odlišnému, jako oslava kulturní rozmanitosti (jazykové, náboženské apod.), a tedy jako pravý opak (necitlivé) asimilace ras, etnik, přistěhovalců, jako protipól „marginalizace, bezmoci, kulturního imperialismu, násilí a vykořisťování“ (Charles Taylor).

V takovémto pojetí se multikulturalismus stal i integrální součástí politických a výchovně-vzdělávacích strategií řady evropských zemí a USA. Stále více je zaměřena nikoli na kulturní, nýbrž politickou a jazykovou asimilaci, a dochází k proměně integračních politik. Odmítána je zastaralá představa tzv. „tavícího kotle“, v němž se „přetaví“ původní různost do nové jednoty; symbolicky bývá nová strategie vyjadřována spíše metaforou „salátové mísy“, sestávající z různých ingrediencí zachovávajících si svoji podstatu; jak strategie deklaruje, neočekává plnou kulturní asimilaci, nýbrž pouze asimilaci politickou a jazykovou.

V odborných diskusích se ovšem logicky vynořil problém vztahu mezi multikulturalismem a pluralismem. Například italský politolog Giovanni Sartori upozorňuje, že pojmy „pluralismu“ a „multikulturalismu“ se nemusejí nutně vylučovat; je-li multikulturalismus chápán jako faktický stav, jako konstatování existence rozmanitých kultur, pak není pluralitní koncepci nikterak na obtíž. Něco jiného však nastává, je-li multikulturalismus prohlášen za hodnotu, a to dokonce hodnotu prioritní! Pak se dostanou pluralismus a multikulturalismus dříve nebo později do kolize. Sartori zdůrazňuje: pluralismus odlišnosti hájí, leč zároveň i tlumí. Pluralismus podporuje takovou míru asimilace, jež je nezbytná pro integraci. Na homogenizaci nahlíží pluralismus jako na nežádoucí, zato korektní a rozumnou míru asimilace pokládá přímo za žádoucí. Jinak řečeno: pluralismus se staví za umírněnou sociální diverzifikaci…

Sartori soudí, že v současnosti – bohužel – slaví úspěch útočná, ideologická forma multikulturalismu, která je ostře antipluralitní, netolerantní, odmítající vzájemné uznání a nadřazující oddělování nad integraci. „Působení pluralismu stručně vyjadřuje heslo pluribus unum (od mnohosti k jednotě). Výsledky multikulturalismu by naopak mohl vystihnout výraz pluribus disiunctio (od mnohosti k rozdrobenosti).“ Takzvaná „politika uznání“ se neomezuje jen na „uznání“, ale ve skutečnosti, jak varuje Sartori, produkuje a rozhojňuje odlišnosti. Dochází tak k tragickému tříštění pluralitní komunity. Multikulturalismus propaguje princip diferencovaného občanství, což je velice nebezpečné. Základním předpokladem občanství, které ustavuje „svobodného občana“, je však to, že zahrnuje všechny; diferencované občanství obrací rovné zahrnutí všech v nerovnou segmentaci. Tím vyúsťuje v klanový systém, který neintegruje, nýbrž dezintegruje. Multikulturalismus tedy v důsledku produkuje napětí, neboť vytváří společnost „posílených identit“.

Nes

Nespolečenské chování, které se vyznačuje nepřijímáním odpovědnosti a nerespektováním mravních norem dané společnosti. Nedosahuje takové úrovně destrukce / popírání společenských hodnot a norem jaké nacházíme u antisociálního chování – u cíleně protispolečenského chování.

Urb

Z lat. auctor, čes. tvůrce, činitel; auctoritas, čes. moc, vliv. 1. Uznávaná vážnost, úcta. 2. Rozhodující vliv, moc. 3. Rovněž osoba (nebo skupina), jejíž názory, postoje či rozhodnutí ostatní obvykle přijímají a řídí se jimi, nebo jejich vztah k tomu, od něhož taková rozhodnutí, rady a postoje očekávají.

Urb

Tento výraz má svůj původ ve starověkém Řecku, kde se začal šířeji používat zejména v období řecko-perských válek. Sloužil k oddělení dvou sociálních skupin: „My“ (tedy Řekové) a „Oni“ (Peršané, ale šířeji: všichni nepřátelští cizinci). Rozlišovacím znakem zde byl charakter mluvy: na rozdíl od Řeků vykazovali „barbaři“ (dle obecného mínění) nikoli logicky koherentní jazyk, nýbrž chaotické breptání, blábolení, blekotání. Rozdíl mezi zmíněnými sociálními skupinami byl však hlubší a zásadnější: barbarům totiž nepříslušela kulturnost, nýbrž jen divošství. Pro kolektivní chování a jednání barbarů mělo být typické:

• že nedodržují základní „civilizovaná“ (tedy v Řecku obvyklá) pravidla rodinného a společenského života;
• že nedokáží řešit sociální konflikty rozumnou dohodou, ale jsou pro ně obvyklé války a násilné konflikty všeho druhu;
• že nerozumějí tomu, co je stud (který byl ovšem pro Řeky základním stavebním kamenem morálky i práva);
• že nežijí ve skutečných (tedy pevných a stálých) obcích s jasně danými pravidly.

Tzvetan Todorov v knize „Strach z barbarů“ shrnuje, že „barbaři jsou ti, kdo neuznávají, že ostatní jsou lidské bytosti jako oni, považují je téměř za zvířata a pojídají je nebo je mají za neschopné uvažování, a tedy vyjednávání (raději bojují), jsou nehodní svobodného života (jsou poddanými tyrana), navštěvují jen své pokrevní příbuzné a neznají městský život, řídící se obecnými zákony (divoši žijí rozptýleně)“.

Řekové tedy vytvořili, zdůvodnili a praktikovali základní sociální protiklad: barbar versus civilizovaný člověk.

Od těch dob se pojem „barbarství“ používal a používá k označení jakýchkoli osob, skupin, činů, slov, hodnot, norem apod., které z určitých důvodů stojí mimo (naši) civilizaci, vylučují se z ní, a proto je legitimní je diskriminovat, segregovat, převychovávat – a v krajních případech i likvidovat. Rozsah tohoto pojmu je tedy nesmírný: od „těch, kteří jsou jiní“, přes „ty, kteří se nám nelíbí“, až k „těm, kteří nám škodí“. Proto je třeba vždy pečlivě zvažovat jak jeho sémantický obsah, jak psychologické, sociálně politické, právní a další konotace! Výrazy jako „barbaři“ nešetřili totiž například Evropané při svých objevitelských plavbách do zámoří (vůči domorodému obyvatelstvu), ale ani nacistická antisemitská propaganda (Židé byli líčeni jako „parazité“ a škůdci evropské kultury).

Dnešní sociálně-politický diskurs se pojmu „barbar“ spíše vyhýbá a přenechává jej mediálním „přestřelkám“, v nichž jej vesměs bývá užíváno ve smyslu: barbar = ten, kdo neuznává plnohodnotné lidství těch druhých. V tomto smyslu slýcháme dnes v médiích běžně např. o barbarství některých diktátorských režimů, o barbarských válečných zločinech apod.

Nes, Urb

Zkratka anglického bourgeois bohemians, v češtině „bohémská buržoazie“. Nová společenská elita a referenční sociální skupina, která ctí autentickou svobodu, originalitu, ekologickou citlivost, profesní úspěch, funkčnost; naopak negativně se staví ke konzumerismu, samoúčelnému kariérismu a kýčovitosti.

Urb

1. Člověk-volnomyšlenkář, člověk-požitkář, člověk-romantický snílek, přemýšlivý člověk bez „malých“ strachů a starostí. 2. Životní styl člověka, který žije netradičním a do jisté míry i neuspořádaným způsobem.

Urb

Jedna s forem pouličního umění – pouliční vystupování tzv. s kloboukem, prezentace vlastního umění (např. artistického, divadelního, hudebního… clownerie, žonglování…) na veřejnosti za dobrovolnou finanční odměnu od kolemjdoucích. Cílem b. dnes může být, kromě okamžitého výdělku, i připoutání pozornosti k vlastní tvorbě a získání nových sledujících na sociálních sítích. Pozor, nezaměňovat b. se žebrotou nebo snad i prostitucí!

Urb

Doslova vláda úřadů, respektive úředníků. Formálně a racionálně řízená organizace. Souhrnné označení pro efektivní realizaci kolektivních aktivit neosobním výkonem moci dle jasně stanovených pravidel, v prostředí s hierarchickou strukturovanou autoritou i zodpovědností a přesně vydefinovanými rolemi.

Urb

Syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte projevující se širokým spektrem nepříznivých psychosomatických a sociálních příznaků.

Urb

V češtině kultura zakazování, rušení a umlčování. Úzce souvisí s online shamingem – veřejným zostouzením takzvaně nesprávně myslících, veřejné zastrašování jinak myslících. Dle některých se jedná o pokrytecké omezování svobodné a tolerantní debaty ve veřejném prostoru ve jménu vznešených (progresivistických) ideálů. V praxi života jde o ostrakizaci a bojkot lidí, kteří se vyjadřují k ožehavým společenským otázkám (např. rasismus, xenofobie, LGBTQ komunita, feminismus a genderová rovnost, migrace,…) údajně - v očích některých - nekorektním, urážlivým a nedostatečně citlivým způsobem. Specifické nastolování veřejné agendy, vhodných interpretačních rovin a optimální terminologie.

Urb

Nechtěné, převážně sexuální, obtěžování na ulici (např. provokativní gesta, pískání, pronásledování, sexualizované komentáře, troubení).

Urb

1. 1. Zveřejnění dosud utajované informace. 2. Přiznání pravdy o své vlastní osobě sobě i druhým. 3. Proces rozpoznání, akceptování a zveřejnění své menšinové sexuální orientace nebo genderové identity.

Urb

Copingem se rozumí interindividuálně rozdílný proces řízení vnějších a vnitřních faktorů, které člověk v náročné životní situaci vnímá a hodnotí jako ohrožující. Vědomé a aktivní způsoby zvládání stresu a překonávání krizových situací. Family coping - zvládání konfliktů, stresů a zátěží v rodině.

Urb

Veškeré protispolečenské chování, tedy i takové chování, které neklasifikujeme jako trestnou činnost (třeba z důvodu nedostatečného věku pachatelů). Z uvedené definice vyplývá, že delikvence je obsahově širší pojem než kriminalita. Jedná se o souhrnné označení pro aktivity porušující zákonné normy nebo i jiné sociální normy a způsobující jednotlivci nebo společnosti újmu.

Urb

Bývalý americký prezident Abraham Lincoln (1809-1865) demokracii stručně a výstižně definoval jako „vládu lidu, lidem a pro lid“. Soudobá politická věda demokracií rozumí zejména:

• účast občanů na tvorbě, provádění a kontrole politiky;
• účast občanů na výběru a kontrole jejich zástupců, zejména poslanců do zastupitelských sborů;
• podřízení menšiny většině v procesu rozhodování o otázkách tvorby, provádění a kontroly politiky, ale současně s tím i respekt vůči názorům a postojům menšin;
• právní i politickou rovnost všech subjektů politického života;
• ústavně vymezený soubor politických práv a občanských svobod jednotlivců i skupin a jejich politické i právní zabezpečení.

V některých učebnicích bývají principy demokracie specifikovány následovně:

• státní moc je odvozena od suverenity lidu;
• pravidelné svobodné volby založené na všeobecném, přímém a rovném hlasovacím právu;
• cílem státní moci je služba všem lidem (stát slouží lidem, nikoli lidé státu);
• dodržování všech základních lidských práv a svobod, politická rovnost a rovnost před zákonem;
• právní stát (vztahy mezi občanem a státem jsou vymezeny pomocí práva);
• dělba státní moci na složku zákonodárnou, výkonnou a soudní;
• nezávislost soudní moci, právo na soudní ochranu;
• politický systém založený na svobodném vzniku a konkurenci politických stran;
• politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny, ale při respektování práv menšin;
• fungující občanská společnost;
• decentralizovaná státní správa a samospráva;
• ekonomický systém založený na svobodném podnikání;
• právo na soukromé vlastnictví;
• sociální spravedlnost v otázkách ochrany a sociálně ekonomického zabezpečení starých, nemocných, nezaměstnaných, rodin s dětmi;
• nezávislé veřejné mínění.

Zásady vztahu občana a státu v demokratickém systému:

• primát jednotlivce před státem;
• nezadatelná, nezcizitelná, nepromlčitelná a nezrušitelná základní lidská práva a svobody;
• rovnost lidí v důstojnosti a v právech;
• stát je založen na demokratických hodnotách, změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná;
• pravidelné volby založené na všeobecném, přímém, rovném a tajném hlasovacím právu;
• výkonná moc je vázána na zákon (tzv. princip omezeného vládnutí);
• zákonodárná moc je vázána na Ústavu a mezinárodní smlouvy o lidských právech.

Demokracie je tedy politická forma vlády založená na tom, že vládnoucí osoby jsou delegovány svobodným rozhodnutím většiny občanů.

Nes, Urb

Aktivní, včasné a cílené vyhledávání klientů – jedinců či celých sociálních skupin ohrožených sociálním vyloučením nebo jiným problémem (nemocí) – v jejich přirozeném prostředí.

Urb

Deprese (z lat. depressio, čes. stlačení, potlačení; lidově též depka) je jedna z nejčastějších závažných poruch psychiky. Může nabývat různých stupňů intenzity – od lehké a střední d., až po d. těžkou (zde se mohou objevit i psychotické příznaky /halucinace a bludy/).

Psychické příznaky deprese jsou: stabilně a dlouhodobě (déle jak čtrnáct dní) pokleslá nálada, beznaděj a pocity bezvýchodnosti, bezdůvodné obavy a úzkost, pesimistický výhled do budoucnosti, pocity méněcennosti a domnělého provinění. Tyto pocity jsou skutečně intenzivní a lidé o nich neustále a opakovaně přemýšlejí. Dalšími příznaky jsou: neschopnost radovat se ze zážitků a věcí, které člověka dříve těšily (zájmy, koníčky), nezájem o sebe, svou práci, rodinu a přátele. Často d. provází také: nesoustředěnost, nerozhodnost, špatná paměť a zpomalené myšlení. Nejintenzivněji se depresivní stavy projevují zpravidla ráno.

Deprese je onemocnění "duše i těla". To znamená, že příznaky d. nemusí být omezeny pouze na psychický stav a myšlení člověka, ale často bývají přidruženy i příznaky tělesné. Mohou se objevit poruchy spánku a problémy s usínáním; spánek je pociťován jako nedostatečný a nepřináší žádné osvěžení. Dalšími příznaky jsou snížení až ztráta zájmu o sexuální život, ztráta energie a únava, změna tělesné hmotnosti a chuti k jídlu, zpomalení pohybů (nebo naopak psychomotorický neklid /např. tiky, třes, špatná rovnováha/). U depresivních lidí se vyskytují také různé bolestivé stavy (bolesti končetin a těla /např. hlavy a zad/), pocity sevření a tlaku na hrudi, potíže s trávením, závratě, mohou se vyskytnout pocity dušnosti, bušení srdce (vysoký krevní tlak a tepová frekvence) nebo návaly horka. Deprese tak může napodobovat různá somatická onemocnění (např. žaludeční vředy, infarkt) a až důkladné lékařské vyšetření ukáže skutečnou příčinu pacientových obtíží.

V případě neléčené d. se zhoršuje celková kondice člověka a jeho nepříjemné stavy se prohlubují. Můžou se u něj objevit i myšlenky na sebevraždu. Právě d. patří k nejčastějším příčinám sebevražedného jednání, ať už to jsou sebevraždy nebo pokusy o sebevraždu.

Typy deprese: d. u dětí a adolescentů, d. v těhotenství, endogenní d., klinická d., poporodní d., reaktivní (též exogenní) d., rezistentní d., sezónní d., symptomatické d. a další.

Urb

1. 1. Dlouhodobé a významné strádání jednotlivce v oblasti psychických a fyzických potřeb. Nedostatečné uspokojení důležité potřeby člověka. 2. Nedostatek smyslových podnětů.

Urb

Výrazná odchylka od normy, tedy nejen její porušení (negativní deviace), ale také její přehánění a dovádění do krajnosti (pozitivní deviace).

Sociální deviací sociologie rozumí chování (resp. typ osoby, pak hovoří o deviantovi), na které podstatná část společnosti nahlíží jako na zvláštní z důvodu porušení norem a očekávání společnosti či skupiny – tedy z důvodu vybočení z mezí normality a tolerance.

Urb

Speciální zařízení, které přijímá děti a mladistvé s poruchou chování, a to na základě předběžného opatření soudu, při nařízení ústavní nebo ochranné výchovy. Doba pobytu by neměla přesáhnout 8 týdnů. Je zde prováděn komplexní diagnostický proces, který má 4 části: lékařskou / zdravotní č.; sociální č.; psychologickou č. a č. pedagogickou / speciálně pedagogickou.

Na základě výsledků komplexního vyšetření je zpracovaná diagnostická zpráva s návrhem specifických výchovných a vzdělávacích potřeb stanovených v zájmu rozvoje osobnosti. Hlavním úkolem je najít optimální řešení – co bude dál (návrat domů, umístění do dětského domova, dětského domova se školou či výchovného ústavu).

Fia

Dialog je „vynálezem“ západního typu racionality. V jakém smyslu? Kořeny, z nichž západní myšlení vzchází, jsou dva:

• sókratovské „vědomí nevědomosti“, zrod sokratovského kladení otázek jakožto „prolamování samozřejmého“ a věčná distance vůči „danému“,
• židovsko-křesťanské lineární pojetí časovosti a s ní spjatý „vznik dějin“.

Sókratova dialogická metoda zakládá tradiční evropské „hledání logu“ nikoli tím, že by formulovala pravdu, či dokonce učila pravdě; Sókratés je burcující právě tím, že před kritický zrak vědomé reflexe přivádí nevědomost! Teprve „vědomí nevědomosti“ může být pramenem radikálního tázání, a také začátkem cesty k pravému vědění – chápanému a uskutečňovanému nikoli jako „techné“ (manipulace se světem), nýbrž jako „areté“ (morální ctnost).

Vstupem do „roz-hovoru“ se subjekt (ať sebevětší sociální skupina, nebo sebenepatrnější jedinec) vydává „na cestu“, v jejímž průběhu se „nechává oslovovat“ poukazy světa i sebe sama, problematizuje zdánlivě „banální“, otvírá se rozmanitým možnostem řešení a tak se i stává, že výsledkem dialogu je vždycky něco „tak trochu“ jiného, než bylo původně zamýšleno, subjekt se „posouvá“ ve svém životním usilování a hledání, čímž zúročuje kritickou distanci, kterou zaujetí „pozice v rozhovoru“ nutně předpokládá.

Ladislav Hejdánek velmi pěkně vystihl fakt, že právě na půdě křesťanství došlo k setkání dvou proudů myšlenkové tradice: antické řecké a židovské, jež nejen dospěly k „dotekům“ či „synkrézi“, ale vstoupily do „rozhovoru“! „To je fenomén, k němuž nenajdeme nic podobného ve vzájemném setkávání a ovlivňování jiných kulturních tradic“, upozorňuje Hejdánek. Dialog (v různých jeho podobách – tu mírných a obohacujících, tu neobyčejně konfliktních a vzájemně se popírajících) vždy byl nosným rozpoznávacím znamením Evropy jako duchovního fenoménu po tisíciletí a zůstává jím stále – v současnosti dokonce s opětovnou naléhavosti, obzvláště tváří v tvář novým sociálně-politickým a náboženským výzvám.

Nes

Člověk, který dlouhodobě cestuje po světě a díky digitálním technologiím pracuje (podniká a investuje) odkudkoli … na dálku … online … přes internet, tedy zcela nezávisle na místě. S trochou nadsázky řečeno, digitální nomád ke svému životu potřebuje pouze notebook (smartphone) a stabilní internetové připojení.

Urb

Sociálně a výchovně abnormální chování, které se pohybuje na hranici s normami dané společnosti a přivádí jedince do konfliktu s touto společností. Označení pro společensky nepřiměřené a nepřizpůsobivé chování, které je ale možné eliminovat běžnými pedagogicko-výchovnými nástroji.

Urb

Tzv. hormon štěstí a neřesti. Chemická látka, která zásadním způsobem ovlivňuje to, jak člověk vnímá okolní události; též hraje důležitou roli i v naší motivaci. Nízká hladina d. v mozku způsobuje pocity smutku, depresi a negativní myšlenky; zdravá hladina d. vede k tomu, že člověk svět vnímá v pozitivním světle. Mozek produkuje d. v momentech, kdy se člověku něco povedlo nebo když očekává odměnu.

Urb

Dospívání je přechodná fáze života, kdy jedinec již není dítě, ale ještě není dospělý. Začíná mezi 11. až 13. rokem a končí mezi 14. až 15. rokem života. Pubescent si právě v této životní etapě vytváří svou identitu. Zároveň dochází k pohlavnímu dospívání provokovanému hormonálními změnami a růstovému sportu. Dostavuje se emoční labilita, úzkosti, pocity ztráty jistoty a problémy se sebepřijetím. Pubescent má pocit, že mu dospělí nerozumějí, je vztahovačný, mívá pocity méněcennosti, které často kompenzuje začleněním se do nějaké party.

Urb

Soubor metod, zásad, rad a principů, které pomáhají udržovat si, prohloubit nebo znovuzískat duševní zdraví a duševní rovnováhu. Pravidla d.h. slouží jako návod k řízení a ovlivňování sebe sama a vlastního prostředí. D.h. se zaměřuje na možnosti autoregulace jedince (sebevýchova, sebekontrola, sebekázeň).

Fia

Výchova, vzdělávání a výuka; výchovně-vzdělávací proces. Mimo jiné se jedná o jednu ze základních forem (sociální) prevence.

Urb

Situace, kdy přítomnost dalších lidí snižuje pravděpodobnost poskytnutí pomoci tím, že ti přenáší „odpovědnost pomoci“ na druhé (přítomné) osoby (difuze odpovědnosti - „proč já?"). Ochotu pomoci ovlivňují osobnostní a situační vlivy jako jsou: jednoznačnost nouze (hodnotíme, jak si jedinec stav, kdy potřebuje pomoc, přivodil), posouzení vlastních schopností („nechci mu ublížit“), počet přihlížejících (čím větší, tím menší ochota), konkrétní podmínky (noc, tma) aj.

Spur

Obranné mechanismy představují nevědomou obranu našeho „jáství“ (tedy Ega) před nezvládnutými afekty a pudovými přáními. Člověk jimi získává čas, aby nashromáždil dostatečné množství energie a mohl racionálně čelit věcem takovým, jaké jsou. Problém nastává, pokud jich jedinec užívá příliš často a příliš dlouho, takže nahrazují reálná řešení jeho problémů. Problematiku obranných mechanismů rozpracovala Anna Freudová, nejmladší ze čtyř dětí Sigmunda Freuda. Mezi nejčastějšími jsou:

• negace (popření): odmítnutí nebo překroucení nepřijatelných skutečností, např. pacient na informaci, že má nádor, reaguje pevným přesvědčením, že došlo např. k záměně tkáňového vzorku; matka si nechce připustit špatné vlastnosti svého syna; atd.;
• potlačení (represe): znepokojující myšlenky nebo vzpomínky jsou odstraněny z vědomí („zahánění myšlenek“);
• vytěsnění: nevědomé potlačení, např. amnézie na sexuální zneužívání v dětství;
• racionalizace: dodatečné rozumové, společensky přijatelné vysvětlení (omluvení) nepřijatelných činů nebo myšlenek, např.: zanedbávání dítěte je vysvětleno tím, že dítě se potřebuje naučit samostatnosti, protože v životě jej nikdo nebude vodit za ručičku; vyhazov z práce je odůvodněn tím, že jedinec „nelezl šéfovi do zadku“, zatímco pravý důvod byl jeho nízký pracovní výkon;
  • reakce kyselých hroznů (bagatelizace): znehodnocování nedosažitelného cíle, např. z Ezopových bajek: liška, která nemůže dosáhnout na hrozny, si říká: „stejně jsou ještě nezralé a byly by kyselé“;
  • reakce sladkých citronů: opak, vyzdvihování předností toho, co je dosažitelné;
• intelektualizace: nepříjemné téma je učiněno předmětem úvahy, čímž je od něj získán emoční odstup, např. člověk s vytěsněnými pedofilními sklony se stane vědcem, který toto téma intenzivně studuje; zaměření se na detaily plánování pohřbu místo na smutek;
• regrese (infantilizace): návrat k projevům dřívějšího vývojového stupně; např. vztekání se při nedosáhnutí svého cíle;
• transgrese: opak regrese, „útěk dopředu“, přeskočení vývojového stupně, např. přehnaně zdvořilé a ukázněné dítě;
• fixace: lpění na určitém způsobu reagování, přestože se opakovaně prokáže jeho neúčinnost; např. vybírání si stále stejných typů partnerů, ačkoliv minulé vztahy s nimi vedly vždy ze stejného důvodu k rozchodu;
• útěk do fantazie (autistická reakce): fantazijní prožívání nedosažitelného, denní snění, např. neúspěšný spisovatel sní o tom, jak pořádá tiskové konference a nestačí rozdávat podpisy; romantické představy náctiletého;
• projekce: nežádoucí charakteristiky, myšlenky nebo tendence nevědomě připisujeme druhému; např. já jsem klidný, ale ty mě znervózňuješ; když dojdou argumenty konstatování „jsi prostě blbej“;
• reaktivní formace (reaktivní výtvor, reakce, opačné reagování): chování přesně opačné, než je nevědomá motivace, jelikož ta způsobuje úzkost, např. nespokojenost v sexu vede k boji proti pornografii; „nenávidím tě“ může znamenat „miluji tě“ (ale bojím se ti otevřít);
• přesun (přemístění): energie je vybita na méně ohrožujícím objekt, který nemá k vlastní příčině vztah, např. vztek na šéfa si jedinec „vyleje“ doma na dětech (vynadá jim za nepodstatnou věc); prásknutí dveřmi místo udeření člověka;
• identifikace: jedinec zvyšuje svou hodnotu napodobováním jiné osoby s vysokou prestiží – jejího chování, hodnot, názorů, atd., čímž si dotyčný jakoby přivlastní část jejích úspěchů, např. podřízený, který napodobuje vyjadřování, gesta a styl oblékání svého šéfa;
• konverze (somatizace): převedení duševního napětí do tělesné oblasti, např. trvalý stres se projeví jako „škubání oka“, udělají se vředy;
• disociace: narušení jednoty vnitřního prožívání a vnějšího jednání, např. nutkavé jednání (držení palců, zaťukávání do dřeva);
• izolace: omezení sociálního kontaktu, stažení se do ústraní, např. hráč, který odvede na hřišti špatný výkon, nějakou dobu odmítá rozhovory s novináři;
• substituce: zahrnuje kompenzaci a sublimaci:
  • kompenzace: nahrazení nedostatku; např. nepříliš inteligentní student chce vyniknout v nějakém sportu, stane se vůdcem pouličního gangu, atd.;
  • hyperkompenzace (překompenzace): nejde o kompenzaci (vyrovnání nedostatku na úroveň normálu), ale o přesun z jedné extrémní pozice do druhé – z outsidera se stane šampion. Např. slavný řecký řečník Démostenés, který měl vadu řeči, ale usmyslel si, že se přesto stane vynikajícím řečníkem – dosáhl toho dlouhodobým tréninkem (snažil se překřičet mořský příboj, vyslovoval s kamínky vloženými do úst, atd.);
  • sublimace: převedení nepřijatelných pudových motivů do společensky přijatelné formy; např. agresivita → boxer, touha rozřezávat → chirurg, sex → malíř aktů;
• theokalypsis: náboženská posedlost, při níž je patrná souhra následujících třech psychických okolností: 1. náboženská inflace, 2. posedlost ega a 3. vytvoření zvláštní ideologie (Imago Dei);
• theonemesis: dynamika náležící důsledkům posedlosti bytostným Já; pokus o změnu ve chvíli, kdy "theokalypsis" již nedokáže zajistit dostatečnou adaptaci.

Nes

Schopnost a ochota vcítit se do pocitů a jednání druhého člověka (afektivní e.). Kapacita člověka podívat se na svět očima druhého (kognitivní e.).

Urb

Další hormon štěstí. Dokáže vyvolávat silné až téměř euforické stavy a pocity. Kromě podpory dobré nálady také tlumí bolest a hraje důležitou roli při některých tělesných funkcích. Jeho vyplavování může podpořit svalová zátěž.

Urb

Pojem označující proces, jehož prostřednictvím si jedinec v průběhu svého života osvojuje kulturu dané společnosti, v níž žije a působí. Zahrnuje všechny projevy naučeného chování, získávání znalostí a dovedností apod., díky nimž nabývá jedinec kompetencí ve svém kulturním prostoru. Kombinuje procesy vědomé (výchova a vzdělávání) i nevědomé (bezděčná percepce a nápodoba).

Enkulturace probíhá selektivně; výběrovost je přitom dána jak charakterem skupinových a celospolečenských procesů, tak i možnostmi, pozicí a statusem jednotlivce. V dětství hrají klíčovou úlohu především primární sociální skupiny a instituce (rodina, vrstevnická skupina, škola), později roste význam sekundárních.

Nes

„Etnicita“ je jedním z významných druhů sociální (skupinové) identity. V kontextu západní kulturní antropologie se tímto atributem může označovat

• původní („přírodní“, „kmenové“) společenství, neovlivněné procesy modernizace,
• skupina, která má vlastní identitu a kulturní tradici, ale je součástí většího společenství („minorita“),
• společenství, které nedosahuje „úrovně národa“, zejména nedisponuje vlastní státností.

Anthony Smith nabízí šest kritérií pro identifikaci etnika (etnické skupiny):

• etnonymum (kolektivní jméno),
• mýtus o společném původu,
• sdílené dějiny (předávaná kolektivní zkušenost),
• sdílená specifická kultura (zejména jazyk),
• asociace s určitým územím,
• pocit solidarity.

Jedinec může prožívat a realizovat více úrovní etnicity, jež se nemusejí vzájemně popírat, např. etnicita egyptských Koptů může oscilovat mezi třemi úrovněmi: koptskou, egyptskou a arabskou.

Na vztah „etnika“ a „národa“ není jednotný názor. Národy samy sebe často definují etnickými kritérii, někdy proto lze do značné míry ztotožnit úroveň etnickou a národní, ale etnické a národní vědomí si mohou i ostře konkurovat;  proto rozlišujme etnický nacionalismus a občanský! Příslušníkům národa většina autorů přisuzuje (kromě Smithových kritérií) také zdůvodnění nároku na politické sebeurčení.

Nes

Hledisko, typ postoje, který lze zaujmout při posuzování jiné než vlastní kultury; ta je vnímána a interpretována podle měřítek té kultury, z jejíchž pozic je posuzování prováděno. Tedy to, co je ve shodě s výchozí kulturou, je vnímáno jako „naše“, zatímco vše ostatní, co s ní v souladu není, je vnímáno jako „cizí“.

Etnocentrický úhel pohled je v běžném životě obvyklý, ba „normální“. Kulturní antropolog Claude Lévi-Strauss ostatně již před řadou let konstatoval: „Nejstarší postoj, jistě se opírající o solidní psychologické základy, protože se znovu objevuje v každém z nás, když se ocitneme v nečekané situaci, spočívá v čistém a jednoduchém odmítání kulturních forem – morálních, náboženských, sociálních, estetických – které se nejvíce vzdalují od těch, s nimiž se ztotožňujeme. ´Divošské zvyky´, ´tohle není naše´, ´to by se nemělo dovolovat´ atd., představují hrubé reakce, prozrazující onen záchvěv hrůzy, onen odpor, který pociťujeme, když se setkáme se způsoby života, víry nebo myšlení, jež jsou nám cizí.“

Základní úroveň etnocentrismu vzniká tedy jako zákonitý produkt socializace a enkulturace, identifikace osobnosti s vlastní skupinou a jejími hodnotami. Umírněný etnocentrismus je z hlediska skupiny funkční, neboť přispívá k její integraci a sebeuvědomění.

Problém bývá v tom, že cizí kultura není v etnocentrickém postoji jen vnímána a interpretována, ale i hodnocena, tedy opatřována známkami typu: „plus - minus“, „dobrý – zlý“, „správný – nesprávný“, „pokrokový – reakční“, „zaostalý – moderní“ atd. atd.! Čili to, co je v souladu s naším viděním světa, je „dobré“, zatímco to, co s ním v souladu není, je „zlé“! Zde už nehovoříme o „jinakosti“ (horizontálním srovnání, jež je typické pro postoj kulturního relativismu), nýbrž o komparaci vertikální, jež přijímá, nebo odmítá!! Čili etnocentrický postoj může nejen vyústit v (zcela pochopitelné a sebezáchovné) zneklidnění, obavy (a z nich plynoucí obranné mechanismy chování), ale i v pohrdání vybranými nevlastní kultuře a vposledku až v útočné a destruktivní mechanismy rozmanitého typu…

Nes

1. Svérázná forma nemateřského jazyka, např. specifická romská podoba mluvené češtiny. 2. Neoficiální varianta spisovného jazyka, kterou mluví členové určitých národnostních menšin a etnických skupin.

Urb

Levicoví extrémisté bojují proti nerovnosti ve společnosti, za rovnostářství ve všech oblastech lidského života, za práva chudých a utlačovaných. Ultra levičáci sympatizují s historickým komunismem, anarchismem a internacionalismem. Pro prosazení změny ve společnosti se nebojí používat násilí a touto cestou vyvolávat v lidech manipulativní strach. Motivováni bývají antikulturní, sociální a třídní záští.

Urb

Je obvykle definován jako specifická ideologie charakterizovaná „antidemokratickou opozicí vůči rovnosti“, přičemž je spojován s rasismem, xenofobií, vylučovacím nacionalismem, konspiračními teoriemi a autoritářstvím. Pravicový extremismus je často spojován s behaviorálními charakteristikami, jako je politicky motivované násilí. Tento koncept se vztahuje na strany, hnutí, webové stránky a jednotlivé aktivisty, ale i intelektuály. Výskyt pravicového extremismu závisí na tom, zda je definován z hlediska ideologie nebo z hlediska politicky motivovaného násilného chování.

Dan

Překlad do češtiny zní „falešné zprávy“. Jde o úmyslně šířené dezinformace a hoaxy - tedy smyšlené informace -, které mají za cíl ovlivnit a zmanipulovat příjemce. Zpravidla mají bulvární charakter, pracují s prvky tajemství, konspirace a spiknutí, odhalením odpírané Pravdy, nedůvěrou v oficiální prameny informací a vyhrocenými emocemi (křivda, osamělost, strach, šok, vztek,…).

Urb

Emocionálně excitovaná, extrémně jednostranná, nekompromisní, a tedy i zaslepená forma postoje kombinující nekritickou adoraci čehosi s intolerantním zatracováním něčeho jiného.

                                                                                                                                           Urb

Sdružení aktivních fanoušků sci-fi, fantasy, hororu a příbuzných žánrů. Skupina lidí se společným hlubokým zájmem – skupina přívrženců.

Urb

Samotné slovo fanzin vzniklo spojením anglických slov fan (čes. fanoušek) a magazine (čes. časopis). Označujeme takto fanouškovský časopis vydávaný aktivními jednotlivci (nadšenci) nebo jejich kluby. Může jít o fanoušky hudebního či literárního žánru, skupiny, zpěváka, spisovatele, herního titulu. Jedná se tedy o subkulturní neprofesionální periodikum z oblasti tzv. alternativní kultury, které je třeba odlišovat od profesionálních prozinů. V případě jeho ryze elektronické podoby dostupné na internetu hovoříme o webzinu.

Urb

1. Zesměšňování tlustých lidí. 2. Zostuzování obézních lidí. Jedna z nejrozšířenějších forem šikany.

Fanoušek jízdy na kole s jedním pevným převodem, bez volnoběhu, obvykle i bez brzd a blatníků. Takovému minimalistickému kolu se říká fixie, též fixka, festka nebo fixed gear. Závody fixíků jsou relativně mladou sportovní disciplínu; proto probíhají jen na amatérské úrovni. Zpravidla se jedná o závody pořádané ve městech na krátkém technickém okruhu, v nichž nerozhoduje jen čistá výkonnost, ale také taktika.

Urb

1. 1. Psychická porucha, pro kterou je charakteristický chorobný strach z určitých věcí, situací a lidí; skutečných i neexistujících. 2. Panický strach a přehnaná úzkost.

Urb

1. Duševní stav člověka, který nemohl náležitě uspokojit své potřeby. 2. Situace, v níž je motivovanému a zacílenému chování člověka postavena fyzická nebo psychická překážka v dosažení cíle.

Urb

Kontroverzně vnímaná komunita nadšenců, též furríků, kteří si hrají na to, že jsou zvířata s lidskými vlastnostmi. Rádi vytváří tematické obrázky, sbírají plyšáky, vtělují se do své postavy na internetových fórech nebo se ji snaží napodobit pomocí kostýmu. Na rozdíl od cosplaye si typický furík vytváří vlastní, originální postavu (tzv. fursonu), tj. nekopíruje filmové a knižní předlohy. Traduje se, že f. vzniklo s počátkem internetu. Pojem odvozen od angl. fur, čes. srst; angl. furry, čes. chlupatý, tvořený srstí.

Urb

Hraní počítačových her, hraní videoher.

ProGaming – profesionální, finančně a materiálně honorované hraní videoher; fenomén ze světa elektronického sportu - Esportu.

Urb

1. Banda, tlupa. 2. Kriminální skupina. Organizovaná skupina zločinců. Skupina převážně mladých lidí, kteří páchají kriminální činnost (pouliční násilí, obchod s drogami a zbraněmi, obchod s lidmi, vydírání, nájemné vraždy). Její člen se nazývá gangster. Například celosvětově známým brutálním zločineckým gangem je Mara Salvatrucha (MS-13).

Urb

Pojem „gender“ označuje / vyjadřuje kulturní, sociální a psychologickou povahu rozdílů mezi muži a ženami. Oproti pojmu „pohlaví“, který označuje odlišnost muže a ženy jako neměnnou biologickou danost, se tento koncept zaměřuje na její sociokulturní podmíněnost a proměnnost, neboť genderová různost je vskutku jen a pouze sociálním konstruktem. Sociální vědy pracují tedy s pojmem „genderu“ jako s organizovaným vzorcem sociálních aktivit, charakteristik, vztahů a statusu připsaného na základě pohlaví a jejich efektů na jedince, skupiny i instituce.

Genderový koncept zavedla do sociologie Ann Oakleyová (zejména v knize „Sex, Gender and Society“ z roku 1972). Tento výraz se v sociálních vědách rychle rozšířil a brzy získal i symbolickou úroveň, na níž se autoři snaží zkoumat rozšířené kulturní vzorce maskulinity (mužství) a feminity (ženství), jakož i dělbu práce na základě sexuálního klíče, a také s nimi polemizovat.

Z četných kulturologických výzkumů vyplynulo, že v chápání rolí mužů a žen existovaly a existují v lidských společenstvích velké rozdíly, mnohé západní studie se zaměřují na diskriminaci žen v domácnosti, ale zejména ve veřejném prostoru, v odměňování atd. Proces genderové socializace jedince je nesmírně složitý a využívá v daném sociálním prostředí nepřeberné množství nástrojů zpevňování určitých vzorců chování (počínaje mýty a pohádkami, přes hračky až po oblečení a mluvu). Mnohé genderové studie však jsou na druhou stranu kritizovány pro zaujatost a nevědeckost či jako součást feministické politiky. Genderová studia jsou komplikovaná právě všudypřítomnými politickými, mravními, náboženskými a dalšími konotacemi, jichž se badatelé snaží korektně zhostit, nicméně publicistika s nimi velmi vděčně operuje.

Generové role jsou vzorce chování naučené v procesu enkulturace. Jsou tedy člověku vtiskovány různými způsoby – výchovou, vzděláním, sociálními interakcemi atd. - od nejranějšího dětství. Tyto role prostupují celou sociokulturní realitu a veškeré sociální prostředí.

Kategorie genderu je pro soudobou západní společnost natolik významná, že pokud nemůžeme člověka jasně zařadit jako muže, či jako ženu (v situacích, kdy signály o jeho genderové příslušnosti jsou slabé), býváme obvykle značně nejistí. V postmoderním diskursu proto existují takové termíny jako „transvestita“ (člověk, který maskuje svou sexuální příslušnost tím, že se obléká do oblečení charakteristického pro opačné pohlaví) nebo „transsexuál“ (člověk, jenž prodělal operaci, v rámci konvenčních kategorií ukončil svůj status muže či ženy), které omezují dvojznačnost, aniž by narušovaly genderovou rozdílnost. Někteří autoři v této souvislosti navrhují rozšíření genderových kategorií, takže by potom existovaly ne dvě, ale čtyři, šest nebo i více genderových skupin.

Politicky nesmírně aktuální je zejména téma genderové rovnosti (a nerovnosti). Genderová rovnost je požadavek na větší rovnost mužů a žen, zejména na spravedlivější dělbu práce a její finanční ocenění, na vyváženější přístup k vyššímu sociálnímu statusu, a tedy i podílu na moci.

V moderní společnosti – stejně jako v mnoha tradičních společnostech – je dělba práce výrazně podmíněna a ovlivňována kategorií pohlaví a panuje zde genderová nerovnost. I v našem prostředí je dosud rozšířený stereotyp žen jako hospodyněk a vychovatelek dětí a mužů jako hlav a živitelů rodiny. Stále výrazná je též segregace žen na trhu práce, a to dvojího typu: vertikální segregace vyjadřuje nerovnoměrné rozmístění mužů – zpravidla na vrcholech zaměstnanecké hierarchie, a žen – většinou na jejím dně, přičemž vyšší status a pozice samozřejmě znamená lepší finanční ohodnocení; horizontální segregace popisuje skutečnost tzv. „tradičně mužských“ a „tradičně ženských“ povolání, která taktéž bývají hůře hodnocena. Častý vyšší status a moc mužů jako důsledek nerovného (ženy znevýhodňujícího)

přístupu ke vzdělání a na pracovní trh na základě pohlaví a genderu je od 70. let 20. století vystaven stále masivnější kritice. Zejména feministicky orientované autorky (a autoři) kritizují koncept sexuálních a genderových rolí jako nástroj nerovnoměrné (ženy znevýhodňující) distribuce systémů (mužské) dominance a moci.

Nes

Velká, sociálně diferencovaná skupina osob spojených dobově podmíněným stylem myšlení a jednání a prožívajících podstatná období své socializace ve shodných historických a kulturních podmínkách. Díky tomu mají příslušníci jedné generace své specifické motivace, hodnoty a očekávání, resp. obdobné znalosti, životní zkušenosti a podobný pohled na svět. Čím rychleji se společnost mění, tím jasnějším a silnějším způsobem se generace vůči svému okolí vymezují, tedy prohlubují se rozdíly mezi generacemi (angl. generation gaps) a vznikají mezi nimi konflikty.

Urb

Děti mileniálů. Příslušníci této generace se narodili po roce 2010, tedy do éry všudypřítomných informačních a komunikačních technologií, dotykových obrazovek a virtuálních sociálních sítí; proto se jim říká také „digitální domorodci“. Milují interaktivitu - tedy chytré telefony a wi-fi síť -, nebojí se moderních inovací. Online vzdělávání pro ně není noční můrou ani něčím výjimečným. Vykazují zvýšenou obavu o životní prostředí a citlivost na sociální problémy. Jsou poměrně náročnými - kritickými a emancipovanými - zákazníky a konzumenty.

Urb

Jedná se o demografickou kohortu tvořenou osobami narozenými přibližně mezi roky 1965 a 1980, resp. 1985. Písmeno „X“ bylo do jejího pojmenování zvoleno proto, že příslušníky této generace nemá spojovat jeden velký, symbolický cíl – představují tak trochu „těžko uchopitelnou ´neznámou´“. Lidem narozeným v socialistickém Československu uprostřed generace X se přezdívá Husákovy děti.

Pokusíme-li se o jisté zobecnění, tak pro lidi z generace X má být typický: pragmatismus, skepticismus, vyšší míra nezávislosti a soběstačnosti (individualismu), silný podnikatelský duch, zodpovědný přístup k práci, preference neformálního pracovního prostředí.

Zastoupení generace X v ČR: cca 24 % populace.

Urb

Jedná se o demografickou kohortu následující po generaci X (1965-1985). Neexistuje její jednotné časové vymezení, ale demografové a výzkumní pracovníci za její počátek obvykle označují raná 80. léta a za horní hranici považují polovinu 90. let (resp. rok 2000). Přestože se charakteristika mileniálů v jednotlivých regionech liší, nejčastěji jim bývá přisuzováno zvýšené využívání a dobrá znalost komunikačních zařízení, médií a digitálních technologií.

Urb

Příslušníci generace Z se narodili v rozmezí let 2000-2010. Vyrůstali na síti World Wide Web, která začala být v druhé polovině 90. let obecně dostupná. Rodiči této generace jsou typicky zástupci Generace X (1965-1985).

Urb

Rozdíl mezi hodnotami a názory jedné generace a těch ostatních; ten se zpravidla týká víry, politiky, práce, volného času, sexuálního chování, přírody a životního prostředí. Dnes se o generační propasti nejčastěji hovoří v souvislosti s intenzivně prožívanými rozdíly mezi světem mladých lidí a jejich pra/rodičů.

Urb

Vzniká tehdy, když si skupina lidí podobného věku, které navíc spojují specifické zájmy a hodnoty, začne všímat svého místa ve světě a společně - na základě obdobných životních zkušeností - reflektují sociální, ekonomické nebo politické proměny společnosti.

Urb

Globalizace je označení pro komplexní (bezpečnostní, hospodářský, informační, kulturní, sociální,…) a neřízený proces, při kterém se kultury a ekonomiky z celého světa vzájemně integrují, tedy pro jakési „srůstání světa“. Dominantní vliv na to mají rozvíjející se technologie, dnes hlavně internet, sociální a komunikační sítě, které veškeré společenské procesy urychlují.

Historie:

• globalizace je jev, který se začal výrazněji projevovat od 70. let 20. století (souvislost s rozvojem technologií);
• globalizaci nelze chápat jako jeden vzestupný proces, spíše se hovoří o „vlnách“;
• například slavná teorie Görana Therborna pojednává o šesti vlnách globalizace:

1. vlna: šíření velkých světových náboženství a s nimi i vzdělání;
2. vlna: expanze Evropanů v 16. století, kolonizace;
3. vlna: ta je spjata s válkami evropských velmocí a v jejich koloniích;
4. vlna: 19. století, zdokonalení dopravy, vznik světového trhu před 1. světovou válkou;
5. vlna: 2. světová válka – potřeba nadnárodních přístupů k řešení světových problémů, znemožňováno prostředím studené války a rozdělením světa na západní a východní blok;
6. vlna: soudobá vlna globalizace; nové fenomény jako masová migrace, další penetrace digitálních technologií do života lidí; projevuje se postupným vznikem institucí spojujících suverénní státy (Organizace spojených národů, Severoatlantská aliance, Evropská unie,…); a právě to je typický rys globalizace – propojování kultur a států.

Sociální globalizace:

• propojování kultur: větší možnosti v cestování, migrace obyvatelstva;
• internet, masová média: rozvoj digitálních technologií přispěl k masovému šíření informací/myšlenek/poznání;
• bohatí vs. chudí: k informacím šířeným technologiemi nemají přístup chudší vrstvy; tím vzniká propast mezi bohatou menšinou koncentrovanou převážně v tzv. rozvinutých státech a chudým zbytkem světa.

Kulturní globalizace:

• technologie, turistika, migrace a podobně se odráží na prolínání a sbližování jednotlivých kultur;
• reakce: posilování národního a etnického uvědomění jako protest proti globalizaci, příklon ke komunitám, k různému životnímu stylu; to vše může vyústit v radikální i násilné reakce, fanatismus, nesnášenlivost.

Shrnutí:

Globalizace je nesmírně složitý a ambivalentní fenomén, jenže bývá často chápán a interpretován extrémně negativisticky, až fatálně pesimisticky, ale stejně tak bývá chápán a interpretován extrémně optimisticky, perspektivisticky, až mesianisticky. Vzhledem ke skutečnosti, že stále ještě tomuto fenoménu, jeho příčinám, zákonitostem vývoje a zejména trendům do budoucna rozumíme pouze fragmentárně, je zapotřebí velké vědecké pokory a zejména multidisciplinárního přístupu.

Nes, Urb

Trestný čin z nenávisti je soudy nejčastěji chápán jako trestný čin motivovaný, alespoň částečně, nesnášenlivostí a předsudky vůči oběti z hlediska náboženství, etnické příslušnosti, sexuální orientaci, zdravotnímu postižení nebo kvůli jiné odlišnosti (zvláštní charakteristice). Zaměření na rys kolektivní identity signalizuje, že kdokoli z větší komunity lidí, kteří sdílí tento rys, by se mohl stát obětí, a trestné činy z nenávisti jsou považovány za jedinečné přinejmenším ve čtyřech ohledech. Za prvé, způsobují větší psychickou újmu oběti, než jiné. Za druhé, šíří strach mimo jednotlivé oběti na další členy cílové skupiny. Za třetí, takové zločiny mají zvýšené riziko eskalace do širšího meziskupinového konfliktu než jiné zločiny, a za čtvrté ohrožují demokratické hodnoty a demokratickou participaci.

Jednou z forem h.c. je násilí z nenávisti; to může mít řadu podob: nenávistné verbální projevy (slovní útoky a nadávky /angl. hate speech/), zastrašování, vyhrožování a vydírání, fyzické napadení, graffiti, žhářství, ničení a poškozování majetku. Násilí z nenávisti ale lze členit i jinak: zážitkové n.n., reaktivní n.n., symbolické n.n., organizované n.n.

Dan, Urb

1. Místa bez násilí a nenávisti, kde se každý může cítit v bezpečí. 2. Deklarativně označené prostory, kde se lidé nemusí bát nenávistných útoků ze strany zaměstnanců či hostů. Vítáni jsou zde všichni bez ohledu na svoji barvu pleti, vzhled a tělesnou váhu, etnicitu, náboženství, příslušnost k sexuální menšině či nějaké subkultuře. 3. Bezpečné inkluzivní prostředí a komunity.

Urb

Nenávistné verbální a neverbální projevy (např. nadávky, urážky, výroky, zobrazení, symboly). Zraňující jazyk. Veřejný projev nenávisti a pohrdání nebo projev ne/přímo podporující diskriminaci a násilí vůči osobě či určité skupině osob z důvodu jejich (třeba i jen údajné) etnicity, náboženství, barvy pleti, pohlaví a sexuální orientace, věku, zdravotního hendikepu a dalších atributů. V případě řešení h.s. jsou vážně diskutována témata jako regulace svobody slova a projevu, zákaz cenzury, ochrana občanů před násilím a diskriminací.

Urb

Strach z jinakosti.

Urb

Japonské slovo označující život v dobrovolné dlouhodobé výrazné sociální izolaci. Krajní stažení se mladých lidí ze společnosti – vyhýbání se sociálním situacím a sociálním vztahům. Život moderních městských poustevníků a samotářů: často žijí u rodičů, v jedné místnosti, nepracují a nechodí do školy, se světem komunikují prostřednictvím ICT, rádi hrají videohry a využívají donáškovou službu na cokoliv.

Urb

Diogenův syndrom, patologické křečkování. Tato nemoc - psychická porucha - spočívá v kompulzivním hromadění věcí či zvířat, krajním sebezanedbávání a nepořádnosti (extrémním bordelářství, “vedení” špinavé domácnosti,…), sociální izolovanosti, specifické životní apatii a nedostatku ohledu k postojům a právům druhých lidí.

Urb

Podstatnou součástí obrazu světa, který si každý z nás utváří ve svém vědomí, je jeho axiologický rozměr (od řeckého „axia – logos“, což znamená „hodný výkladu“, „hodný pozornosti“, „pamětihodný), tzn. pojetí toho, co jest „hodnotné“, co má v lidském životě „hodnotu“ a co tedy sluší následovat, opečovávat, ba cílevědomě budovat. Axiologické koncepty kladou při vymezování pojmu „hodnota“ důraz na rozličné aspekty jejího statusu; tak se můžeme setkat s pojetím hodnoty jako specifické kvality (vlastnosti) věcí, institucí, lidských činů, ale i s pojetím hodnoty jako vztahu (tedy jako svého druhu intence, rodící se ve vztahu člověka ke světu), jako obecně platné normy lidského chování apod. Kloníme se k takovému nejobecnějšímu vymezení „hodnoty“, podle něhož znamená vlastnost nějakého předmětu, jevu, myšlenky, vztahu, lidského jednání apod., spočívající v uspokojování některé z lidských potřeb. Hodnotou se tedy pro nás stává to, co hraje zásadní úlohu v našem životě, myšlení, prožívání a rozhodování. Hezky to vyjadřuje Jaroslava Pešková: Hodnoty podle našeho názoru nevznikají v bezprostředním fungování, obstarávání života, ale v reflexi na toto fungování, tam, kde jednotlivé fungující složky našeho osvětí (světa kolem nás) hierarchizujeme podle jejich významu a váhy v kontextu našeho života.“

Hodnota jakožto funkčnost znamená, že k jejímu získání, prosazení či obraně jsme ochotni vynaložit své cílevědomé úsilí a svůj čas. Soňa Dorotíková v této souvislosti výstižně rozlišuje to, co někdy v naší běžné řeči splývá: hodnotu a význam: „Z hlediska geneze není mezi významy a hodnotami zásadní rozdíl, jak významy, tak hodnoty jsou sociálními fenomény, sociální charakteristikou, která vypovídá o smysluplnosti lidské skutečnosti. Z hlediska jednání je však role významů a hodnot nestejná. Výchozím bodem jednání je to, jak rozumíme významům, cílem to, co chceme uskutečnit jako hodnoty. … Orientace na reflexi co nejširší soustavy významů je pro cílevědomou realizaci hodnot jednou z podstatných věcí.“

Vzpomeneme-li si na tomto místě na kapitolu, pojednávající o Heideggerově kritice „zvěcnění“, uvědomíme si nepochybně, jakou potenciální hrozbu v sobě obsahuje ona konzumní tendence současné západní civilizace, jež zaměňuje hodnotu a věc! Jistě, svět hodnot se nám připomíná – mimo jiné – i skrze svět věcí, ale v žádném případě s ním není totožný! „Problém není v tom, že hodnota se vymezuje prostřednictvím objektu, k němuž patří, protože tento objekt fakticky určitou hodnotu představuje. Problém je v tom, že hodnota nevyplývá z přirozené podstaty tohoto objektu, nýbrž ze sociální role, jakou tento objekt hraje v životě člověka. Neporozumění uvedené rozdílnosti vede k mylné představě, že věc sama určuje svou hodnotu. Proto se na první pohled může zdát, že vztahy mezi hodnotami jsou primárně vztahy mezi věcmi, že bohatství hodnot je bohatství vyplývající z vlastnění.“

Snad nikdo ze soudobých autorů nepopsal výstižně důsledky takovéhoto postoje než Erich Fromm. Jeho kniha „Mít nebo být?“ velmi sugestivně rozlišuje mezi životními mody „Mít“ a „Být“; na adresu primitivně vlastnického modu říká: „Konzumování je snad nejdůležitější formou vlastnění v dnešních průmyslových společnostech. Konzumování má dvojznačnou kvalitu: snižuje strach, protože to, co jsem zkonzumoval, mi nemůže být odebráno, ale nutí mne také, abych konzumoval stále více, protože to, co jsem již jednou spotřeboval, mne přestává uspokojovat. Moderní konzumenti se mohou docela dobře ztotožnit s rovnicí: já jsem = co mám a co konzumuji.“

Existují rozmanité hodnoty: ekonomické, estetické, historické, politické a samozřejmě i morální. V morálním slova smyslu máme na mysli skutečnost, že svět vůči nám nevystupuje jako anonymní říše „res extendae“ (jak by řekl Descartes), jež nemají vlastní hodnotu, nýbrž naopak, svět je světem významů, poukazů a souvislostí, tj. světem hodnot, který pojmenováváme, se kterým se v procesu socializace tak či onak identifikujeme (internalizujeme jej) a který měníme v souladu se svými cíli.

Struktura hodnot není a nemůže být nikdy jednou provždy „dána“. Člověk si ji buduje po celý život v složitých interakcích svého sociálního „pobytu“ (a kterou adekvátně této složitosti neustále restrukturalizuje, aktualizuje a stále znovu a znovu podrobuje kritické reflexi), buduje si ji však i každé lidské společenství (ať již v míře více nebo méně konzistentní a závazné). Kritéria hierarchizace (jak napovídají zveřejňované průzkumy hodnotové orientace různých vybraných skupin populace) mohou být přitom rozmanitá! „Tato hierarchizace může být provedena s ohledem na užitečnost, na ekonomické aspekty, na technickou dokonalost, z hlediska zájmů průmyslu nebo jeho jednotlivých odvětví, z hlediska zájmů kultury, civilizace či společenské reprodukce v širokém slova smyslu. Může být provedena z hlediska potřeb dané chvíle, z hlediska sledovaných cílů nebo s ohledem na nástroje, které jsou po ruce. Mezi těmito přístupy může dojít ke složitým rozporům. Tak např. pozitivní hodnota z hlediska techniky může být zároveň negativní hodnotou s ohledem na možné zneužití. Hodnota ekonomická se může dostat do rozporu s hodnotou zdraví (´konzumace´ alkoholu aj.) atd.“

Ani si mnohdy neuvědomujeme, kolika výrazů užíváme v běžném jazyce k morálnímu hodnocení věcí, lidí, vztahů, situací, institucí, prostě takřka všeho (s výjimkou jevů přírodních, které - zpravidla - morálně neklasifikujeme): „dobré“, „špatné“, „správné“, „nesprávné“, „spravedlivé“, „nespravedlivé“, „dovolené“, „zakázané“, „povinnost“, „vina“, „svědomí“, „lítost“, „odpuštění“, „odpovědnost“ atd. atd. Je evidentní, že stejně tak, jako filosofické uvažování vzchází z půdy „přirozeného světa“ vztahu člověka ke světu, má i morální usuzování a mravní hodnocení svoji základnu běžného lidského „předporozumění“, bez něhož by nebyl možný morální a mravní diskurs, tzn. nebyli bychom se s ostatními lidmi schopni domluvit ani na elementárním vymezení toho, co je „dobré“ a co „zlé“!

V každém případě toto naše výrazivo svědčí o tom, že všichni předpokládáme, že svět má hodnotový rozměr, že věci (lidé atd.) nejsou „významově neutrální“, nýbrž fungují v určitých souvislostech a vztazích, k nimž my zaujímáme specifické postoje.

Nes

Více či méně otevřené formy nepřátelství vůči druhým lidem, které se projevují odmítáním sociálních kontaktů, komunikace a spolupráce, vědomou touhou a snahou uškodit okolí.

Urb

Bydlení v domě nebo bytě na oplátku. Bydlení zprostředkované dočasnou výměnou vlastního domova – bydlení „já u tebe, ty u mne“. Jedna z možností low-cost cestování.

Urb

Nadměrná aktivita projevující se celkovým neklidem, impulsivností, zbrklostí, reakcí bez rozmyslu, agresivitou nebo neschopností soustředit se trvale na výklad i na vlastní práci.

Fia

Tento pojem poprvé použil francouzský filosof a sociolog Jean Baudrillard (1929-2007), který tvrdí, že v době všudypřítomných masových médií vzniká svým způsobem nová realita – právě ona hyperrealita. Je vytvářená tak hlubokým prolínáním lidského chování a mediálních vjemů, že lze tyto dvě věci jen těžko rozlišit; onen mediální obraz třeba i realitě časově předchází (např. teenager má podle porna představu o normalitě v lidské sexualitě, a tu se pak divoce snaží převádět do praxe).

Svět hyperreality se skládá z mediálních vjemů, které svůj smysl odvozují od jiných vjemů, tudíž nejsou zakotveny ve „vnější realitě“; říká se tomu simulakrum. Simulakrum je obraz, který není obrazem fyzické reality (původního reálného předobrazu); s. realitě předchází a realita ho napodobuje.

Dnes může být s. důležitější než realita samotná. V době hyperreality je mediální obraz často primární, a až pak následuje realita samotná. Například únosci nemusí unášet letadla kvůli pasažérům a nákladu, ale kvůli medializaci – to ona je pro teroristy podstatná! Patrně mnohem důležitější než samotný čin je pro ně reakce, kterou útok ve společnosti vyvolá, která ovlivní chování a smýšlení velikého množství přímo nezúčastněných lidí, resp. představitelů politického establishmentu.

Nes, Urb

Utlumená aktivita projevující se neprůbojností, podprůměrnou výkonností, těžkopádností, zdlouhavostí reakcí, poruchou řeči či nedostatkem v poslechu i rozhovoru.

Fia

Osobní kouzlo člověka vyvolávající u druhých obdiv, úctu a vážnost. Neobyčejná kvalita člověka, která k němu přitahuje množství (někdy až zaslepených) sympatizantů a stoupenců. Specifický způsob realizaci moci (též vlády; sociolog M.Weber hovoří o „panství“).

Urb

Lat. „identicus“ = totožný, pocházející z téhož, znamenající totéž. Je to způsob, jakým vnímáme sami sebe jakožto příslušníky určité sociální skupiny (vrstvy, komunity apod.) i jako specifické jedince. Rozlišujme tedy sociální identitu, kterýmžto pojmem vyjadřujeme svoji podobnost v rámci určité sociální skupiny, tedy rysy, v nichž se s touto skupinou shodujeme, a osobní identitu, jež odráží rozdíly uvnitř této skupiny a z nich vyplývající naši individuální neopakovatelnost. Život každého jedince kolísá mezi zdůrazňováním své skupinovosti i unikátnosti. Uvedené dvě identity nejsou ovšem často vůbec v rozporu, naopak se podporují a doplňují.

Filip Tesař chápe tvorbu identity jako proces, v němž probíhají vlastně tři procesy, vzájemně úzce spjaté:

• identifikaci (což znamená tvorbu přesvědčení, očekávání a vzorců chování)
• kategorizace

Utváření „My“ („Já“) je tedy vždy provázeno identifikací nějakého (nějakých) „Oni“ („Ty“). Hranice, které klademe, současně oddělují, ale i spojují!

Tvorba identity je vždy dlouhodobý proces, v němž se spojují prvky socializace (tedy skupinové a celospolečenské podmíněnosti) s prvky tvořivé interpretace a modifikace v podmínkách neopakovatelného vývoje jedince. Proto nelze skutečnou identitu nikdy „naroubovat“ zvenčí; lze ji pouze „probouzet“!

Nes

1. Vzor a modla. 2. Zbožně uctívaná osoba. 3. Předmět uctívání.

Urb

Osoba známá na sociálních sítích nebo jiných sociálních médiích, která nastoluje témata a trendy, ovlivňuje názory a chování druhých lidí (svých fandů/sledujících). Oblíbený formát: autorská videa. Typy influencerů: 1. youtubeři, 2. streameři a další.

Urb

Druh zpravodajství – zpravodajství, které podřizuje výběr témat a jejich zpracování účelu (potřebě vyvolat u diváků pozornost, silné emoce a hlavně je pobavit); 2. propojení informační a zábavní funkce médií – dnes i v hlavních (večerních) zpravodajských pořadech.

Typické prvky infotainmentu v televizním zpravodajství:

• familiární vystupování moderátorů (tón hlasu, týkání si, vzájemné oslovování);
• dramaturgie: cílené střídání emočních vrcholů a uklidnění, nakonec pořadu bývají zařazována uklidňující témata (zvířátka v ZOO, borec nakonec a podobně);
• navození pocitu „jsme s Vámi“; tak se získává důvěra diváků: rozhořčené zprávy o zvyšování cen a daní, nových poplatcích, společné „stěžování si na nepřízeň života“ apod.;
• zpráva mívá příběh plný napětí a překvapení, do toho jsou vloženy vstupy s osobními postoji moderátorů nebo živé vstupy různých sousedů, svědků, pseudo/odborníků apod.;
• primárně jsou uváděny lokální/regionální zprávy, potom domácí zprávy obecně, a až pak zprávy ze zahraniční (pokud se tedy zrovna nejedná o přírodní katastrofu, průmyslovou havárii, šokující zločin, skandální odhalení ze života mocných a slavných apod.);
• anketní názory několika obyčejných lidí často převažují nebo úplně vytlačují názory skutečných odborníků; tím se u diváka navozuje pocit „nejsem v tom sám“, „myslí si to všichni“ apod. (tzv. kolektivní prožitek konzumenta);
• ideální cílovou skupinou jsou lidé se základním vzděláním; i když by bylo vhodné jít v interpretaci problému více do hloubky, novináři cíleně zůstávají na jeho (přehledném) povrchu (konstatují banality/notoriety, odvolávají se na zdravý selský rozum, věnují se okamžiku, hovoří v krátkých větách); to vše pro maximální efekt dokreslují animace a dramatický hudební podkres;
• snaha vytvořit alternativu k suchému akademickému (jakoby pouhému) výkladu věci; až doslovná ilustrativnost (např. záběr na vrzající dveře cely, když se mluví o vězení);

V případě infotainmentu nelze uvažovat o „objektivnosti“ zpráv v plném slova smyslu– média totiž pokrývají jen některé segmenty publika, vybrané časy a specifické názory; navíc vybírají jen to, co nakonec skutečně použijí; základní kritéria výběru událostí do zpravodajství jsou: atraktivita (pestrost, hlučnost, bizarnost), blízkost, negativnost, obecné povědomí, překvapivost.

Nes, Urb

Pojem „inkluze“ vychází z angl. „inclusion“, což znamená zahrnutí, v širším pojetí příslušnost k celku. Inkluze není jen optimalizovaná a rozšířená integrace. Jedná se o koncept, podle kterého by všechny děti měly navštěvovat třídy hlavního vzdělávacího proudu, a to bez ohledu na stupeň svého znevýhodnění či postižení (ve vztahu k majoritě). Inkluzi lze též vyjádřit jako začlenění jedinců se znevýhodněním nebo postižením do většinové společnosti. Toto společné (inkluzivní) vzdělávání dbá na maximální rozvoj každého žáka s ohledem na jeho individuální potřeby (na rozdíl od integrace, kde se očekává větší přizpůsobení žáka škole). 

Inkluze vychází z konceptu „belonging“ neboli pocitu sounáležitosti všech zúčastněných. Není to cílový stav, ale proces, v jehož rámci se společnost učí, že každý má právo na plnohodnotnou účast na společném životě a kultuře. Inkluzivní škola a inkluzivní společnost se stávají školou a společností pro všechny, neboť umožňují dětem i jejich rodičům pochopit, že součástí školy jsou všichni bez rozdílu.

Současná podoba inkluzivního vzdělávání v České republice se opírá o znění Zákona o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (Zákon 561/2004 Sb.), podle něhož je dítětem, žákem či studentem se speciálními vzdělávacími potřebami osoba se zdravotním postižením, zdravotním znevýhodněním nebo sociálním znevýhodněním. Tito mají právo na vzdělávání, jehož obsah, formy a metody odpovídají jejich vzdělávacím potřebám a možnostem, na vytvoření nezbytných podmínek, které toto vzdělávání umožní, a na poradenskou pomoc školy a školského poradenského zařízení. Pro žáky a studenty se zdravotním postižením a zdravotním znevýhodněním se při přijímání ke vzdělávání a při jeho ukončování stanoví vhodné podmínky odpovídající jejich potřebám. Při hodnocení žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami se přihlíží k povaze postižení nebo znevýhodnění. Délku středního a vyššího odborného vzdělávání může ředitel školy ve výjimečných případech jednotlivým žákům nebo studentům se zdravotním postižením prodloužit, nejvýše však o 2 školní roky.

Od 1. září 2016 zavedla novela školského zákona č. 82/2015 Sb. nový pojem, tzv. podpůrná opatření určená dětem, žákům a studentům se speciálními vzdělávacími potřebami k naplnění vzdělávacích možností nebo k uplatnění nebo užívání svých práv na rovnoprávném základě s ostatními. Podpůrnými opatřeními se rozumí nezbytné úpravy ve vzdělávání a školských službách odpovídající zdravotnímu stavu, kulturnímu prostředí nebo jiným životním podmínkám dítěte, žáka nebo studenta. Tyto opatření jsou posykována školou a školským zařízením bezplatně.

Podpůrná opatření spočívají v:

• poradenské pomoci školy a školského poradenského zařízení;
• použití kompenzačních pomůcek, speciálních učebnic a speciálních učebních pomůcek, využívání komunikačních systémů neslyšících a hluchoslepých osob, Braillova písma a podpůrných nebo náhradních komunikačních systémů;
• využití asistenta pedagoga nebo dalšího pedagogického pracovníka, tlumočníka českého znakového jazyka, přepisovatele pro neslyšící;
• poskytování vzdělávání nebo školských služeb v prostorách stavebně nebo technicky upravených;
• úpravě organizace, obsahu, hodnocení, forem a metod vzdělávání a školských služeb, zabezpečení výuky předmětů speciálně pedagogické péče;
• úpravě podmínek přijímání ke vzdělávání a ukončování vzdělávání;
• úpravě očekávaných výstupů vzdělávání;
• vzdělávání podle individuálního vzdělávacího plánu.

Podpůrná opatření se člení do pěti stupňů dle organizační, pedagogické a finanční náročnosti. Tyto opatření různých druhů nebo stupňů lze kombinovat.

Nes

Z lat. tactus, čes. dotknutý a předpony in-, která znamená zápor. Žák bez hendikepů, bez poruch učení a dalších omezení ve výuce, lidově by se řeklo „normální žák“. Jeho „protipólem“ je žák se speciálními vzdělávacími potřebami, na které jsou navázána různá podpůrná opatření (např. asistent pedagoga).

Urb

1. Jednota autentických vlastností člověka: korespondence mezi jeho hodnotovou orientací a chováním, verbálními proklamacemi a činy. 2. Čestnost, pevnost a zásadovost.

Urb

Spíše se jedná o proces, než o stav. Vzniká při interakcích a komunikaci příslušníků odlišných kultur nebo subkultur), tedy v situacích odlišného hodnotového a normativního zázemí lidského chování a jednání. „Mezikulturní“ působení může probíhat v sociálním prostoru a čase horizontálně i vertikálně. Může mít velmi rozmanitou podobu: od tvořivého a vzájemně obohacujícího dialogu až do razantní střet.

V posledních letech se velmi rozvíjejí interkulturní vzdělávací programy a interkulturní tréninky (některé „off the job“, jiné naopak „on the job“).

Nes

Nesnášenlivost. Neschopnost či neochota přijmout pluralitu života, tj. existenci rovnocenných alternativ ke svým pravdám, názorům a přesvědčením.

Urb

Individuální vzdělávací program. Základní náležitosti IVP jsou stanoveny § 3 a 4 vyhlášky č.27/2016 Sb., o vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami a žáků nadaných.

Urb

Podle Koukolíka (2007) je pro jedince s antisociální poruchou osobnosti příznačné:

• lhostejnost k utrpení druhých lidí a nedostatek empatie;
• vychytralost věnovaná uchopení a rozšiřování vlastní moci;
• bezohlednost při jejím výkonu;
• vyhledávání obětních beránků, přenášení viny a odpovědnosti na lidi a jejich skupiny k tomu vybrané, jako potenciální adepty na likvidaci;
• závislost na moci jako na droze, korupce mocí;
• na druhých lidech vyžaduje naprostou závislost na vlastní mocné osobnosti;
• důraz na symboliku čistoty vůči nečistotě, svatosti vůči nevíře, vyvolenosti vůči zatracení;
• naprosté pohrdání životy druhých lidí dokládané tím, že je lidé toužící po krajní moci vystavují nepřiměřenému nebezpečí;
• jakmile jde o osobní zájem nebo nějakou příležitost, nemají tito lidé ani špetku svědomí;
• vražedná a sebevražedná orientace.

Spur

Japonské slovo, které se do češtiny překládá jako smrt z přepracování způsobená únavou, stresem, podvýživou či půstem. K. je smrt v důsledku pracovního vyčerpání. Nejčastěji diagnostikovanými bezprostředními příčinami úmrtí jsou infarkt myokardu a cévní mozková příhoda.

Urb

Ostře ohraničená, uzavřená společenská skupina, jejímž příslušníkem se člověk stává na základě svého původu, a to faktem pouhého narození. Rovněž sociální instituce zakládající rigidní a výrazně linearizovanou formu uspořádání struktury společnosti.

Urb

Soubor lidí, které vzájemně pojí sociálně významný znak (třeba důchodový věk), ale kteří spolu nejsou v kontaktu, nejsou spolu úzce provázáni, tedy v životě jednají nezávisle na sobě.

Urb

Příbuzenská jednotka, spojující osoby, které se pokrevně hlásí k témuž totemickému předku. Na rozdíl od rodu, jehož každý člen dokáže přesně identifikovat svoji genealogickou vazbu na tohoto předka, klanová sounáležitost se nevztahuje na předka lidského, nýbrž totemického (který není doložen historicky, resp. genealogicky, nýbrž mýticky) – jedná se tedy čistě o společenství kulturní, nikoli biologické. Mytologie definuje nejen příběhy totemického předka, ale i vztahy k předkům jiných klanů a příslušné zákazy a tabu.

Nes

Uživatel (jedinec, rodina či komunita) sociálních služeb, sociální žadatel.

Fia

Klasicky bývá v kulturní antropologii kmen chápán jako velká skupina lidí, která buď vykazuje etnickou homogenitu, nebo může být i etnicky heterogenní, ale obvykle hlásí se ke společnému původu (někdy může být založen dokonce i na genealogickém vztahu k jednomu společnému předku). V poněkud posunutém významu můžeme pojmem „kmen“ označit i součást nějaké širší sociální organizace, která může být vymezována etnicky, ale i politicky, nábožensky nebo dokonce územně (např. indiánské kmenové svazy, dvanáct kmenů židovských, čtyři kmeny – „fýly“ ve starověké Attice apod.). Historikové označují pojmem „kmen“ typ sociální organizace všech indoevropských národů před ustavením státu.

Nes

Nahrazování - jeden z ego-obranných mechanismů. Jedinec si v tomto případě vědomě, či nevědomě vyrovnává určitý fyzický či psychický nedostatek (slabinu, dílčí neschopnost,…) vypěstováním jiné způsobilosti, v jiné oblasti života, která mu umožňuje se přenášet přes nepříjemné pocity méněcennosti, komplexy a diskomfortní stavy vyvolané původním nedostatkem. Druhy kompenzace: pozitivní k., negativní k., hyperkompenzace, dekompenzace aj.

Urb

Přenos sdělení mezi komunikátorem (odesílatelem) a komunikantem (adresátem) – spojení pro / přes sdílení informací.

Fia, Urb

Sociální útvar, jehož příslušníci jsou spojeni určitou spřízněností, mají společnou identitu a jsou vymezeni prostorovými hranicemi.

Urb

Slovo „konflikt“ pochází z latinského slova „confligere“, čes. „srazit se spolu“. Konflikt je definován jako srážka, soutěž nebo vzájemný střet proti sobě stojících sil (vlastností, myšlenek, zájmů, postojů apod.).

Klasifikace:

1. 1. Podle počtu zúčastněných osob

• intrapersonální - osobní konflikt jedné osoby
• interpersonální – konflikt mezi dvěma lidmi
• skupinové - existují uvnitř dané skupiny lidí
• meziskupinové – konflikty mezi dvěma a více skupinami lidí

2. 2. Podle psychologické charakteristiky

• konflikty představ
• konflikty názorů
• konflikty postojů
• konflikty zájmů

Styly řešení konfliktů:

Přestože jsou přístupy ke konfliktům velmi rozmanité, můžeme je rozdělit zhruba do čtyř základních kategorií:

• únik, vyhýbání se konfliktu, jeho popření
• konfrontace, agrese
• kompromis (řešení problému)­
• přizpůsobení se názoru protistrany, ústup ze svého stanoviska

Druhy řešení konfliktů:

• spontánní řešení
       - techniky nebo obranné mechanismy, pomocí kterých se člověk sám vyrovnává se zátěží; např. agrese, únik, egocentrismus, rezignace, negativismus, popření atd.
• záměrné řešení
       - řešení účastníky konfliktu
       - řešení další osobou

Nes

Zejména pro policejní profesi je příznačný výskyt situací, majících nezřídka konfliktní ráz. Podle Křivohlavého (2002) interpersonální konflikt lze charakterizovat jako střet protichůdných názorů, postojů, přesvědčení, které zaujímá jedinec vůči druhému jedinci, jedinec vůči skupině, skupina proti skupině. Na jejich vzniku a průběhu se podílejí osobnostní a situační faktory. Jejich úspěšné řešení policistou předpokládá porozumět psychologické podstatě jejich vzniku, jakož i ovládat metody (ovlivňování, přesvědčování, vyjednávání) a postupy nenásilného řešení konfliktů (konfliktních situací).

Spur

Míra, do které jedinec souhlasí se skupinou a sociálními normami. Ztotožnění se. Chování jedince v souladu s normami skupiny a společnosti, tj. chování přizpůsobené požadavkům okolí a deklarovanému ideálu. Naladění jedince či skupiny na požadavky okolí. Stav přizpůsobení se většinovému mínění, postojům a vzorcům chování. V širokém slova smyslu je konformita jiné označení pro normálnost a shodu.

Elementární míra konformity je nutná pro vytváření a zachování sociálního řádu.

Urb

Jednou ze základních atribučních chyb při posuzování jednání, chování druhých, při vysuzování příčin jejich chování, je nedocenění vlivu situačních proměnných. Naše chování, jednání, reakce jsou projevem našich osobnostních dispozic (vlastností, rysů osobnosti) a situačních vlivů, podmínek, v nichž jednáme, konáme. Jedincem vnímané a prožívané (občas i plně neuvědomované) situační faktory ovlivňují jeho jednání, chování, reakce, a je proto – při posuzování výkonu jedince v situaci, jejich existenci brát v úvahu. Příklad: nedocenění situačních faktorů (existence stresorů v podobě absentujících informací, dlouhodobého čekání, násilné jednání účastníků, délka zákroku, hrozba újmy na zdraví či životě, potřeba dostát požadavků aktuální sociální role) při posuzování neadekvátního jednání policisty, zakročujícího pod jednotným velením, má za následek hledání příčin překročení intenzity jeho zákroku v jeho osobnostních dispozicích – „je to agresor“ (nicneříkající etiketování). 

Spur

Opoziční, obvykle minoritní typ kultury, vymezující se vůči oficiálnímu typu kultury majoritní. Hodnoty kontrakultury ostře kontrastují s analogickými hodnotami dominantní kultury; nejde tedy o pouhou „jinakost“, nýbrž o principiální odmítání, o vědomé popírání. Kontrakultury mohou být protestní latentně, ale též manifestačně; bývá u nich přítomen silný prvek extrémismu, exhibicionismu až fanatismu – jejich konkrétní projevy se silně liší, včetně prostředků, jimiž svůj vzdor artikulují a případně i prosazují. Je třeba rozlišovat mezi kontrakulturou, pocházející z okraje (sociálního „dna“?) společnosti, do níž patří deklasované živly, zločinecké gangy, drogové prostředí atd., dále mezi kontrakulturou politického a náboženského extrémismu a terorismu, a mezi protestními hnutími, která kriticky, avšak konstruktivně reagují na rozličné znepokojivé společenské jevy a události, na projevující se dysfunkce či deformace demokratických režimů apod. – čímž není vyloučeno, že se tyto podoby mohou stýkat, ba někdy i prolínat…

Nes

Specializovaná pomoc osobám, které se ocitly v krizi. Nejde pouze o individuální zásah, ale také o zásah na úrovni rodiny, o sociální intervenci, někdy medikamentózní léčbu spojenou s krátkodobou hospitalizací. Cílem k.i. je stabilizace stavu klienta, snížení nebezpečí, že se bude krizový stav prohlubovat, zajištění klientova fungování alespoň na úroveň před započetím krize. Důležité je ho nasměrovat na další možnosti řešení problému. Krizová intervence bývá kratší – většinou nepřesahuje 6 setkání.

Fia

Ritualizovaná vazba na určitý posvátný objekt (ať již posvátný v doslovném významu, nebo přeneseném – např. v politice: kult osobnosti J. V. Stalina apod.). Spočívá v ustáleném systému symbolů a (verbálního i nonverbálního) chování, v němž výrazné místo zaujímají projevy úcty, pokory a bázně. Kult má podobu mystéria, neboť zajišťuje kontakt s něčím, co nás přesahuje a čeho se nemůžeme jinak „zmocnit“ ani to nemůžeme plně racionalizovat. Kultovní chování patří k nejzákladnějším lidským potřebám a setkáváme se s ním již v počátcích lidské společnosti. Kulty obsahují individuální i kolektivní rituální prvky, jejichž neplnění může být postihováno i sankcemi.

Nes

Kultura je soubor mimobiologických, sociálně vytvořených prostředků, jimiž lidská společnost reguluje svůj vztah k přírodě a své vlastní chování a jednání. Je to sféra hodnot, norem, idejí, vzorců chování, tradic, tabu apod., sféra sociálních symbolů a s nimi spjatých významů. Kultura je to, co lidé vypěstovali a oč je třeba neustále pečovat!

Kultura je

• naučená (nikoli vrozená), jedinci ji přijímají v procesu socializace,
• sdílená, a to jak vertikálně (kulturní jevy se předávají z generace na generaci, utvářejí tak dějin a legitimizují různé podoby lidských společenství), tak horizontálně (v rámci situačních interakcí a vztahů),
• integrovaná (jednotlivé složky jsou vnitřně propojené).

Kultura (latinsky „colere“ = pěstovat) je tedy komplex „výpěstků“ – něco, oč je třeba nepřetržitě pečovat, obhospodařovat, kultivovat, starat se! Není to samozřejmost!

V odborné literatuře bývá kultura členěna na sféru kultury materiální (tedy soubor lidských hmotných výtvorů – artefaktů) a duchovní (do níž bývají řazeny sociokulturní regulativy, instituce, ideje a symbolické systémy). Toto dělení je však velice relativní!

Nes

Zatímco v běžném, ale často i publicistickém diskursu bývají tyto pojmy užívány jako synonyma, badatelé je většinou rozlišují.

Historici hovoří obvykle o „kulturách“ již v éře pravěku (tedy již v době, pro niž neexistují písemné záznamy) – rozlišují se např. kultury neolitické, eneolitické apod.; na rozdíl od toho o „civilizacích“ hovoří až od doby, kdy lze doložit existenci městského typu osídlení (např. Sumer) – vychází se tedy z významu latinského „civíš“ = občan.

Samuel Huntington se proslavil poněkud jiným pojetím. V současném světě identifikoval celkem 8 civilizací, tedy lidských mega-okruhů, pro něž jsou charakteristické určité kulturní zvláštnosti (náboženské, právní, socio-ekonomické, jazykové apod.): euroatlantickou („západní“), slovansko-pravoslavnou, islámskou, konfuciánskou, hinduistickou, japonskou, subsaharskou a latinsko-karibskou. Na „zlomových liniích“ těchto civilizací předpovídá Huntington eskalaci konfliktů.

Méně obvyklou diferenciaci zaznamenáváme u Jana Sokola. Zatímco „kulturou“ rozumí systém hodnot, vypěstovaných v určitém lidském společenství v určitě době (tedy vrstva tvorby významů a smyslu), pak „civilizací“ rozumí „vrstva každodenního provozu“, tj. sféra „používání“ těchto hodnot, ať již materiálních, nebo duchovních. Civilizační vrstva se obejde bez hlubšího promýšlení smyslu, neboť slouží k uspokojování každodenních potřeb (vystačíme s „návody k použití“), což ji na jednu stranu relativně osvobozuje od hlubšího (hodnotového, kulturního) „podloží“, zároveň však může docházet k jejich odtržení – člověk, který s věcmi pouze „zachází“, se může přestat ptát, kdo a proč je vytvořil, k čemu slouží, a může tedy „odložit“ i svoji odpovědnost za toto „zacházení“!

Nes

Kulturu lze z určitého hlediska chápat jako systém znaků. Znakovost je právě společným jmenovatelem jazyka a kultury. Znaky jsou hlavními stavebními kameny vnitřní (mentální) reprezentace světa v lidském vědomí, která má – jak předpokládáme – lingvistickou podobu. Kultura je pak kolektivním rozšířením a sdílením tohoto sémiotického (znakového) modelu reality.

Jazyk je jádrem všech symbolických systémů, hlavním médiem, jehož prostřednictvím sobě navzájem i budoucím generacím předáváme zprávy, dotazy, znalosti a hodnoty. Je prvotním znakem naší sociální identity. Jak ukazují etnologické doklady ze známých kultur, vyprávění příběhů představuje něco lidsky bytostného; jedná se přímo o antropologickou konstantu lidské existence. Svět je námi uchopován, interpretován

a (významově) konstituován právě jazykem. Hovoří se o jazykovém obrazu světa.

Tzv. „Sapirova - Lee Whorfova teze“ má zásadní význam pro rozvoj KA. Její podstata: mluvit konkrétním jazykem znamená osvojovat si specifickou „vizi světa“. To znamená, že:

• veškeré myšlení je „jazykové“,
• každý jazyk vytváří specifickou „vizi reality“,
• jednotlivé obrazy reality, konstruované různými jazyky, se vzájemně liší.

Čili: jazyk vlastně „nutí“ lidi „vidět“ svět určitým způsobem!

(Ale vzpomeňme už L. Wittgensteina: „Hranice mého jazyka znamenají hranice mého světa.“!)

Nes

Konfigurace kulturních prvků, artefaktů a sociokulturních regulativů, které se postupně stávají formou „kolektivního vlastnictví“ určité společnosti (sociální skupiny, komunity apod.) jakožto všeobecně sdílený výsledek její dosavadní materiální a duchovní činnosti. Přenášením kultury z generace na generaci (tedy jejím „děděním“) je zajišťována kulturní kontinuita daného společenství. Na rozdíl od aktuální kultury vystupuje přitom kulturní dědictví pouze jako část sociokulturního systému – tu, která v dané společnosti „zakořenila“, je nejvíce respektována a prakticky využívána dokonce bývá považována za její symbol či ikonu. Vzhledem k tomu, že neustále na sebe vzájemně ve společenském procesu působí kulturní tradice, ale i kulturní inovace, podléhá i kulturní dědictví jistým změnám, zejména však reinterpetacím.

Nes

Žádný (ani lokální) kulturní systém není v dnešním světě izolovaný. Globalizující se svět je propojen (a denně nově propojován) sítí rozmanitých interakcí, vztahů a souvislostí, takže obrovské množství kulturních prvků se předává mezi kulturami a je jimi absorbováno a v té či oné míře transformováno a přizpůsobováno. Antropologové uvádějí, že ve vyspělých soudobých kulturách je až 90% kulturních jevů výsledkem difúze s jinými kulturami. K pronikání kulturních prvků (tj. difúzi) dochází po celé lidské dějiny řadou způsobů; nejčastější bývá obchod, cestování, ale i války. K úspěšné kulturní difúzi je zapotřebí, aby:

• přijímaný kulturní prvek byl pro nový kontext smysluplný (existuje-li pro něj „objednávka“),
• byl tento prvek s novým kontextem systémově kompatibilní (aby byl pro něj „prostor“).

Nes

Vnitřní ztotožnění se s kulturou určitého národa nebo etnika. Jedná se o soubor sdílených hodnot, norem, historie a jazyka, který definuje danou skupinu lidí a jedinec se právě skrze tento soubor identifikuje se skupinou.

Fia

Kulturní kontakt, který má charakter soupeření a opozice. Ty pramení ze současného prosazování protikladných kulturních prvků.

Urb

Postoj, vycházející z předpokladu, že každá kultura tvoří jedinečný a neopakovatelný, konkrétně historicky zformovaný soubor hodnot, norem, idejí a vzorců chování, který může (a musí) být interpretován a posuzován výlučně z hlediska svých vlastních východisek a kořenů, tj. pouze ve svém vlastním kontextu, nikoli „odjinud“. Kulturní relativismus metodologicky soupeří s postojem tzv. etnocentrismu, který jakožto východisko pohledu na cizí kulturu volí svá vlastní měřítka (neboli vše, co je s nimi v souladu, je „správné“, kdežto vše, co jim odporuje, je „špatné“).

Kulturní relativismus požaduje pro každou kulturu respekt a úctu, je tedy postojem vysoce tolerantním a odmítajícím vnucování shodných kulturních prvků odlišným lidským společenstvím. Problematické však je, že – při neexistenci společných kritérií – neumožňuje porovnání jednotlivých kultur, a tedy ani jejich hodnocení!

Nes

Pocit překvapení a dezorientace, který nastává u lidí v případě, že jsou konfrontováni se zvyky dramaticky odlišnými od jejich vlastních.

Urb

Kulturní vzorce představují obecně přijímaný a napodobovaný soubor hodnot, norem, podob chování a uspořádání institucí dané společnosti. Za kulturní vzorce můžeme považovat např. i modely pro chování v určitých společenských rolích.

Tento pojem proslavila zejména antropoložka Ruth Benedictová (1887-1948), výrazná představitelka kulturního konfiguracionismu a autorka slavné knihy „Kulturní vzorce“, v níž zastávala tzv. holistický přístup: kulturu definovala jako integrovaný, svébytný celek, který nelze redukovat na souhrn jeho částí; různé prvky kultury, soustředěné kolem jedné dominantní konfigurace, dávají smysl pouze ve vzájemných vztazích.

Kulturní vzorce jsou tedy konstitutivními prvky jakékoli kultury, a to nejen ve smyslu horizontálním, nýbrž i vertikálním; tvoří součást kulturní tradice. Jsou východiskem jak kolektivního myšlení, cítění, chování a jednání lidí, tak i základnou procesu enkulturace jednotlivých členů dané společnosti. Dodržování a respektování kulturních vzorců je obecně součástí optimální a bezkonfliktní existence jedince v dané společnosti, je proto rozmanitými způsoby kodifikováno a sankcionováno.

Nes

Označení procesu vzniku, transformace nebo zániku kultur, subkultur nebo jejich částí (kulturních prvků, konfigurací atd.). Kulturní změna je jedním ze základních rysů kultury.

Na typologii změn lze uplatnit rozmanitá kritéria, podle nichž pak rozlišujeme změny kvantitativní a kvalitativní, pomalé a rychlé, dílčí a celkové, latentní a manifestní, evoluční

a revoluční; na úrovni sociokulturních systémů se rozlišují dva základní typy: endogenní změny (vnitřní) a exogenní (vnější). Ukázkou typické exogenní změny je kulturní difúze a akulturace, mezi základní formy endogenních změn řadíme například kulturní inovaci.

Proces kulturní změny je možné rozdělit na fáze:

• vzniku nových kulturních prvků (konfigurací)
• jejich sociální akceptace a selektivní eliminace
• integrace nových kulturních obsahů

Nes

„Subjektivní vnímání vlastní životní situace ve vztahu ke kultuře a k systému hodnot, ve kterých daný člověk žije, a také ve vztahu ke svým cílům, očekáváním a starostem“ (Světová zdravotnická organizace /WHO/). Ve výzkumech mezi obvykle sledované oblasti kvality života, které mají v souhrnu rozhodovat o celkové ne/spokojenosti člověka se životem, patří: příjem a bohatství, zaměstnanost, bydlení, zdraví, vzdělání, mezilidské vztahy, dobré vládnutí a občanská angažovanost, životní prostředí, bezpečnost, slaďování soukromého a pracovního života.

Urb

Též etiketizace či stigmatizace. Proces označování jistého chování a jeho nositelů za deviantní a devianty. Též sociologická teorie zabývající se tím, jak a proč je určité chování ve společnosti označováno jako deviantní.

Urb

1. 1. Obecně známé a široce sdílené informace, názory, postoje, poznatky a představy. 2. Obecné a oblíbené pravdy. 3. Oblíbené (často citované) myšlenky klasiků. 4. Základní principy a zásady.

Urb

Víra v nadpřirozené síly (sílu), která prostupuje vším, a z toho plynoucí přesvědčení, že tyto síly (sílu) je možné určitými úkony evokovat a přimět, aby se podřídily člověku a plnily (plnila) jeho vůli. Magie je prastarý kulturní fenomén, s nímž se setkáváme v počátcích všech civilizací; J. G. Frazer soudil, že magie představuje vývojově nejranější, primitivní stádium vývoje lidského myšlení. B. Malinowski soudil, že kořenem magie byla úzkost člověka z nevyzpytatelnosti přírody a ze smrti. Je nepochybné, že chápeme-li magii jako univerzální kulturní fenomén, lze vystopovat úzké souvislosti mezi magií, náboženstvím a vědou. Magie je složitě strukturovaný celek, obsahující vysoce symbolizované myšlení, specifické rituály, vztahy a úkony. Podoby magie lze rozlišovat podle různých kritérií; kulturní antropologové hovoří o magii homeopatické (imitativní) a kontaktní, o magii agresívní a prevenční, „bílé“ a „černé“.

Magické myšlení a úkony jsou součástí i našeho každodenního moderního života (pověry, fetiše, talismany apod.).

Nes

Hlavní (dominantní, většinový) kulturní trend a životně stylový proud.

Urb 

Větší či dominantní část společenského útvaru, která má zpravidla významný podíl na tvorbě pravidel a kulturních norem.

Urb

Společensky akceptovaný, právně-zakotvený svazek muže a ženy, kteří mají stejná práva a povinnosti; role matky a otce se liší, ale o důležitých záležitostech v rodině by měli rozhodovat společně. Ve světě rozlišujeme následující typy manželství:

monogamie (manželství pouze dvou lidí, zpravidla muže a ženy),

polygamie („mnohomanželství“, manželství s více jedinci opačného pohlaví). Polygamii dělíme na:

• polygynii (soužití jednoho muže s několika ženami),
• polyandrii (vzácné, soužití jedné ženy s několika muži).

Fia

Sociálně kulturní, případně i prostorové vyloučení jedince nebo celých skupin obyvatelstva mocnými a vládnoucími na pomyslný okraj společnosti. Proces vytlačování jedince nebo skupiny z chodu společnosti a omezování šance konzumovat její výdobytky.

Urb

Velké množství v prostoru rozptýlených lidí, kteří jsou v malém nebo žádném přímém kontaktu. M. není organizovaná a je neschopná vlastní akce.

Fia, Urb

1. Něco, co zprostředkovává stejnou informaci mase lidí – obvykle v krátkém a přibližně stejném čase; 2. prostředek komunikace a sdělovací prostředek; 3. technické zařízení umožňující komunikaci mezi dvěma subjekty.

Mezi masová média patří: televize, noviny, časopisy, plakáty, internet, sociální a komunikační sítě, filmy, reklama, CD/DVD/Blu-ray disky a přehrávače, videohry.

M.m a historie: K epochálnímu rozvoji masových médií došlo v druhé polovině 19. století. Důležitý byl třeba vznik novin, které se vyvinuly postupně z pamfletů (krátké kritizující dílo) a informačních letáků tištěných a šířených v 18. století. Boom médií úzce souvisí s rozvojem obecné gramotnosti a volným časem.

M.m. a socializace: Masová média dnes intenzivně narušují monopol/y na socializaci dětí; i když je třeba dítě ovlivňováno vrstevnickou skupinou, ta je pod silným médií; tím je postavení rodičů při socializaci dítěte zatlačováno do pozadí.

Nes, Urb

Mediace je mimosoudní zprostředkování řešení trestního konfliktu mezi poškozeným a obviněným-pachatelem, za účasti třetí osoby – mediátora. Mediátor je odborníkem na řešení konfliktů, ten jednání řídí, zachovává vyvážený přístup k oběma stranám a napomáhá jim nalézt řešení, nejen v oblasti náhrady škod, ale i ve vysvětlení proč k trestné činnosti došlo.

V trestním řízení využíváme mediaci jako jeden z nástrojů řešení trestného činu a jeho následků mezi pachatele a obětí (poškozeným).

Mediace je postup pro obě strany dobrovolný.

Mott

Událost vytvořená nebo inscenovaná pro média; m.u. se modifikuje/je modifikována tak, aby vyhovovala přítomnosti médií; o těchto událostech novináři často vědí předem – obchodují s fotografiemi, záběry, zprávami, informacemi. Důležitost způsobu podání zprávy může leckdy převyšovat důležitost jejího obsahu.

Nes, Urb

1. Nastavení mysli, mentální nastavení; 2. styl myšlení; 3. pohled na věc.

Urb

Též menšina nebo minoritní skupiny. Z kvalitativního hlediska se jedná o takovou skupinu lidí, která je početně menší. Též podřízená skupina obyvatelstva, jejíž členové mají ve srovnání s příslušníky dominantních a většinových skupin výrazně menší moc a kontrolu nad vlastním životem.

Ale v životě jistě mohou nastat i situace, kdy specifickým způsobem vlivná (agresivní, bezskrupulózní, excentrická, fanatická, hlučná,…) menšina diskriminuje (omezuje, ovládá a terorizuje) většinovou část společnosti.

Urb

Zákon č. 218/2003 Sb. o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže) upravuje tyto pojmy:

• mládeží se rozumí děti a mladiství,
• přičemž dítětem je osoba mladší patnácti let – tedy ta, která v době spáchání činu jinak trestného nedovršila patnáctý rok věku,
• mladistvým je ten, kdo v době spáchání provinění dovršil patnáctý rok a nepřekročil osmnáctý rok svého věku; má se za to, že mladistvým je i ten, kdo v době spáchání provinění dovršil patnáctý rok věku, ale u něhož není možné bez důvodné pochybnosti určit, že v době spáchání provinění překročil osmnáctý rok věku.

Mott

Nadvláda, dovednost, schopnost jedné osoby docílit zamýšlené účinky na chování nebo city osoby či osob druhých. Klíčovým pojmem při definování moci je sociální vliv. Rozlišujeme 6 druhů sociální moci: informační moc, donucovací moc, odměňující moc, legitimní moc, expertní moc, referenční moc (B.H.Raven, 1990).

Spur

1. Dobově a místně podmíněný způsob komunikace s okolím, způsob artikulace vlastní osoby, životních hodnot a stylu, sounáležitosti se skupinou. 2. Toho času upřednostňovaný (též oceňovaný) způsob, jak se některé věci dělají, upravují nebo používají.

Urb

Tento termín do společenskovědní teorie zavedl kriminolog Stanley Cohen (in Moral Panic and Folk Devils, 1972). Označujeme tak pohoršenou reakci části veřejnosti, která je založená na falešném nebo přehnaném dojmu, že chování určité sociální skupiny (zpravidla minoritní, tedy odlišné od většinové společnosti s limitovanou možností obrany, např. členové subkultur, kontrakultur, hnutí, kmenů, komunit,…) je nebezpečně deviantní a představuje hrozbu pro „řádnou / slušnou společnost“, pro její „posvátné“ hodnoty, normy a zájmy, pro její způsob života. M.p. bývá (někdy zcela úmyslně) umocňována masovými médii; dnes ji rovněž prospívá prostředí sociálních a komunikačních sítí. M.p. se od masové hysterie odlišuje tím, že je přesně morálně vymezená a zpravidla má charakter pobouření než jenom ryzího strachu.

Urb

Směr soudobého západního myšlení, ideologie, metodologický postoj, ideál heterogenní společnosti s vzájemně se obohacujícími složkami, fráze, protizápadní destruktivní hnutí – toto vše (a ještě více) lze dnes uvedenému pojmu připsat. Spokojme se s tím, že jde o ideu

(a současně politickou strategii), která se zrodila v USA i Evropě v druhé polovině 20. století v rámci „etnorevitalizačního“ hnutí a jeho cílem je identifikace a obhajoba zájmů minoritních sociálních identit.

Lze rozlišit následující hlavní proudy:

• pluralistický multikulturalismus, založený na myšlence komunitarismu; klade důraz na začleňování jedince do různých skupin se specifickou kulturou, jež by měla být společností uznávána a respektována ve své „jinakosti“; zdůrazňuje tedy skupinové cíle;
• liberální multikulturalismus, který klade důraz na jedince a jeho právo identifikovat se s rozličnými sociálními skupinami; ideálem je tedy „open society“ s tolerováním „jinakostí“, ale i jejich současným tlumením v zájmu úspěšné integrace; zdůrazňuje individuální cíle;
• kritický multikulturalismus, který chápe sdružování do sociálních skupin jako účelový konstrukt, snaží se o vyrovnávání nerovností a o tvorbu mechanismů meziskupinové solidarity i širších vizí; zdůrazňuje význam celospolečenských cílů.

Nes

Z hlediska kulturní antropologie se jedná o posvátné vyprávění, zachycující myšlenkový svět našich archaických předků; specifický slovesný útvar formy příběhu, který má výraznou symbolickou hodnotu a zrcadlí základní zákonitosti života daného lidského společenství a způsob, jakým chápalo samo sebe a obklopující svět (přírodu, jiné lidi i bohy). Každý mýtus je výsledkem působení kulturní tradice a zároveň nástrojem tvorby a udržování kulturní kontinuity. Souhrnně řečeno, mýtus je:

• odpovědí na nejzákladnější existenciální otázky lidí své doby,
• výrazem sepětí člověka s přírodou i dějinami lidské společnosti,
• jednou z forem legitimizace současného stavu (jeho zakotvením v minulém),
• prostředkem výchovy budoucích generací, základem hodnotového a normativního řádu.

Mýty lze klasifikovat podle množství kritérií, např. na mýty kosmogonické, theogonické, antropogonické, etiologické, heroické a eschatologické.

Oproti badatelům typu J. J. Bachofena, kteří nepochybovali o pravdivém jádru jakéhokoli mýtu, specifický přístup zvolil například C. G. Jung, jenž zdůrazňoval úlohu nevědomých kolektivních vzorců myšlení a chování (archetypů). Proslavena je rovněž strukturální analýza mytologie (C. Lévi-Strauss).

V posunutém slova smyslu můžeme hovořit o mýtech i v současné (moderní) společnosti, a sice všude tam, kde vznikají rozličné politické, ideologické a náboženské metanarace a jsou předkládány do veřejného prostoru coby objekty víry a kultu, přičemž jsou vybaveny minimálním(či vůbec žádnou) logickou argumentací.

Nes

Anthony D. Smith definoval národ jako „pojmenované historické a kulturní společenství s jednotným územím, masovým vzdělávacím systémem a společnými zákony“. „Národ“ bývá vymezován též jako politicky organizované společenství, jehož příslušníkům je společný vysoký stupeň vzájemné sounáležitosti.

Na vztah „národa“ a „etnika“ nepanuje ve vědě jednotný názor. V současnosti převažuje „modernistické“ stanovisko, které spojuje vznik současných národů se společenskými změnami, vyvolanými kapitalistickou ekonomikou, industrializací, urbanizací, moderním školstvím a státní správou. „Perenialisté“ naproti tomu tvrdí, že národy (alespoň některé) existovaly od nepaměti. „Etnosymbolisté“ s tím nesouhlasí, ale kladou důraz na přechod od etnika k národu.

Národy samy sebe definují často prostřednictvím etnických hranic (tedy zhruba v mezích šesti kritérií, o nichž byla řeč dříve). Co ovšem vystupuje v případě národů do popředí obzvláště, je zájem o vlastní dějiny (jak ve smyslu „počátečního bodu“, tak dalšího průběhu). Intenzívní zaměření na společný smysl dějin a jejich (často symbolický) počátek je tedy určitým indikátorem utváření národa! Byly ovšem i nebezpečné pokusy, založit ideu národa biologicky (resp. rasově), například v nacistickém konceptu „Blut und Boden“.

Koncept moderního národa (a s ním spjaté ideologie nacionalismu) se zformoval v éře Velké francouzské revoluce. Ta dala impuls k vlně národně – osvobozeneckých hnutí v 19. a 20. století v Evropě, ale i mimo ni (Latinská Amerika, Asie, posléze i Afrika). Východiskem bylo liberální přesvědčení, že každý národ má (a musí) vládnout sám sobě.

Rozlišujme různé formy a intenzity prožívání vztahu k vlastnímu národu/etniku:

• patriotismus (není totéž, co nacionalismus; je to psychologická oddanost, pocit věrnosti a oddanosti zemi, považované za vlast, domovinu),
• nacionalismus ve smyslu více či méně významného prvku prakticky všech politických ideologií,
• šovinismus (vypjatý, nesnášenlivý postoj, víra v nadřazenost vlastního národa nad jinými – s řadou možných praktických důsledků).

Nacionalistická ideologie sice vychází z minulosti, ale je zaměřena do budoucna. Příslušníkům národa tak kromě pocitu sounáležitosti poskytuje také zdůvodnění nároků na politické sebeurčení.

Podle nejběžnějšího názoru je zformování nacionalismu důsledkem procesu utváření moderních národů, ale stále více se prosazuje teorie, podle níž tomu bylo právě naopak: nacionalismus (ve smyslu více či méně uvědomované a více č méně vědecky podložené myšlenky národní identity) nutně předcházel vzniku národa, ba byl přímo jejím nejdůležitějším předpokladem! V této souvislosti bývá často citováno dílo Ernesta Gellnera. Gellner tvrdil, že nacionalismus je „původně politický princip, který tvrdí, že politická a národní jednotka musejí být shodné.“ Neboli, zjednodušeně řečeno, „nacionalismus vytváří národ, nikoli naopak“.

Na světě existují necelé dvě stovky suverénních států, v nich se hovoří 600 hlavními jazyky (a tisíci dalších) – přitom pouze v desetině těchto států mluví jedním společným jazykem 90 % obyvatel – a žijí v nich tisíce etnik! I když počet politických jednotek je vyšší než počet členských států OSN (existují federace, autonomní oblasti aj.), přesto se na každé etnikum rozhodně nedostalo… Někde tedy můžeme ztotožnit dvě úrovně identity: etnickou a národní, ale někde to je třeba rozlišovat.

V případě multietnických národů národní vědomí etnicitu jasně přesahuje; takové národy mohou kvůli asimilaci časem splynout i etnicky. Počet takových národů, jejichž základem je jedna etnická tradice (jako jsou např. Češi) je ve světě velmi omezený! Ovšem etnické a národní vědomí si mohou také konkurovat, a to hlavně u etnických společenství, která nejsou spokojena se svým postavením ve státě! V případě, že takové společenství usiluje o vlastní sebeurčení, se hovoří o etnických nebo národních hnutích; je obtížné zde pak vést hranici mezi etnikem a národem, neboť neexistuje objektivní měřítko ani pro míru kolektivního uvědomění, ani pro stupeň politické organizace.

„Etnonacionalismus“: ideový protipól „občanského“ nebo také „státního“ nacionalismu. Ten první je často připisován „méně civilizovaným“ oblastem, např. Balkánu nebo Africe, a má „destruktivní“ charakter. Naopak „občanský“ nacionalismus, patriotismus, typický pro Západ, je chápán jako „konstruktivní“. Bližší pohled však ukazuje, že ve skutečnosti bývají etnický (např. jazykový) a občanský politický prvek v nacionalismu téměř vždy propojeny.

„Nacionalismy“ lze v politické teorii klasifikovat dle rozličných kritérií. Andrew Heywood například rozlišuje:

• nacionalismus liberální (dle přirozeného práva zobecňující základní práva jedince na jednotku národa),
• nacionalismus konzervativní (zdůrazňující tradici, národní kořeny, a rovněž myšlenku sociální soudržnosti),
• nacionalismus rozpínavý (např. bývalá koloniální expanze mocností v Africe),
• nacionalismus protikoloniální.

S kritikou nacionalismu naopak tradičně vystupovali zastánci socialismu a komunismu, neboť v základech těchto politických ideologií byla myšlenka internacionalismu.

Nes

Násilí je „záměrné použití nebo hrozba použití fyzické síly proti sobě samému, jiné osobě nebo skupině či společnosti osob, která má vysokou pravděpodobnost způsobit zranění, psychické poškození, strádání nebo újmu, v nejhorším případě smrt“ (Světová zdravotnická organizace /WHO/). Jedná se o útok na lidskou důstojnost, ohrožuje zdraví, někdy i život oběti. Druhy násilí: verbální násilí (nadávky, pomluvy), fyzické násilí (strkání, fackování, házení předmětů,…), psychické násilí, sexuální násilí, ekonomické násilí; hostilní násilí, obranné násilí.

Fia, Urb

Angl. learned helplessness (Martin Seligman, 1975). Psychologický stav člověka, který se naučí neadekvátně hodnotit vlastní kompetence v určité situaci – člověk je falešně přesvědčen o tom, že nemá kontrolu nad průběhem či výsledkem určité situace, že veškeré jeho snažení je marné („to se nikdy nezmění“), že situaci nemůže projevy své vůle nikterak ovlivnit („ať dělám, co dělám, všechno je špatně“). Pro n.b. jsou tedy charakteristické pocity bezvýchodnosti a marnosti. N.b. úzce souvisí se sebevědomím a sebehodnocením člověka.

Urb

Nový kmen, postmoderní kmen, též kmen tekuté moderny. Krátkodobé, flexibilní a proměnlivé společenství tvořené převážně identitárně (existenciálně) hladovou a životně-stylově experimentující mládeží a mladými dospělými. O nových kmenech se nejčastěji uvažuje v souvislosti s hudbou (hudebními žánry) a tancem. Jde o další koncept reagující na rozporuplnou dynamiku současné společnosti a na postmodernizaci subkultur. Michel Maffesoli takto označuje uskupení pěstující přátelství a osobní vztahy mezi členy, které vzniká v reakci na negativně pociťované charakteristiky masové společnosti (její formálnost, emocionální chlad, odosobněnost a kýčovitost).

Urb

N.z. pomáhá lidem řešit nepříznivé sociální situace (např. ztráta bydlení, nevyhovující bydlení, pomoc při hygieně, zajištění stravy, pomoc při obstarávání osobních administrativních záležitostí, nevhodné trávení volného času,…). Cílovými skupinami jsou děti a mládež ve věku do 18 let, pak mladí dospělí ve věku 18-26 let a dospělí 26 let a výše. N.z. nabízí volnočasové aktivity, základní poradenství, sociální služby – kontaktní práce, situační intervence, základní poradenství, aktivity zaměřené na prevenci, doprovodné aktivity – terénní práce sociálních pracovníků.

Nízkoprahovost z hlediska časového (otevřeno podle potřeb klientů, stabilní otevírací doba), prostorového (dostupnost ve městech), sociálního (minimální náklady, anonymita, dobrovolnost) a psychologického (chování soc. pracovníků je pro klienta bezpečné a příjemné).

Fia

Stav (jedince, chování, situací, věcí, více osob nebo i jiných jevů), v němž posuzované odpovídá té normě, podle jejíhož hlediska je normalita posuzována. Sociální teorie nejčastěji rozlišuje mezi normalitou statistickou (též většinovou), funkční normalitou, ideální (též normativní) normalitou, mediální normalitou, subjektivní normalitou a normalitou tradiční.

Urb

Novotvar normcore vznikl složením anglických slovíček normal a hardcore. Poslední dobou se takto označuje styl „úplně obyčejných lidí, kteří si na nic nehrají, kteří svým zevnějškem s nikým nesoutěží”. N. vychází z jedné hlavní zásady: není módní být módním. Proto n. dominuje unisex oblečení, pohodlné střihy a odpor k chvástavé extravaganci a reklamě. De jisté míry jde o určitý protipól hipsterství.

Urb

Orgán sociálně-právní ochrany dětí, hovorově „sociálka“. Tento orgán zastupuje zájmy dítěte v řízeních, v nichž se rozhoduje o nezletilých (například ř. o svěření do péče, upravení styku s rodiči a určení výše výživného). OSPOD chrání práva dětí, sleduje jejich zdravý vývoj a dohlíží na to, aby byly děti v bezpečí. Mezi hlavní (preventivní, iniciační a intervenční) úkoly OSPODu patří: pomoc při řešení tíživých situací rodiny (oblast bezpečí, bydlení, financí, zdraví,…), napravení nestabilního rodinného prostředí, ochrana dítěte v případě neplnění rodičovské odpovědnosti. Sociálně-právní ochrana je poskytována nepřetržitě a bezplatně. Místní příslušnost orgánu se řídí trvalým pobytem dítěte.

Urb

Vypovězení jedince ze skupiny, do které dosud patřil. Vyloučení člověka z kolektivu a jeho společných aktivit. Slovo je odvozeno z řec. ostrakon, čes. střep.

Urb

Tzv. hormon lásky. Je velmi důležitý při erotickém vzrušení. Ovlivňuje vytváření partnerských svazků, podporuje sociální a rodičovské chování, také procesy učení a paměť.

Urb

1. Neformální skupina vzájemně loajálních jedinců se společnými zájmy. 2. Banda.

Urb

P.p.p. se věnuje diagnostice a poradenství v oblasti specifických poruch učení a chování, výchovných a vzdělávacích obtíží. Diagnostikují problémy dětí a žáků, snaží se o jejich nápravu a správnou intervenci.

Fia

Též vrstevnický program. Efektivní a stále více oblíbená forma realizace primární prevence na školách. Jde o plánovaný a dlouhodobý program. V něm proškolení, dobře motivovaní peer aktivisté (slangově se jim říká píráci) cestou řízených diskusí, her a dalších aktivit ovlivňují své vrstevníky a mladší spolužáky. Podstatný je přenos informací a zkušeností na horizontální sociální úrovni (kamarád, spolužák, vrstevník); dospělí (učitelé, vychovatelé, rodiče,…) by se samotného programu z důvodu ochrany jedinečné atmosféry ve skupině účastnit neměli. Na průběh p.p. dohlíží - tedy supervize činí – a pravidelné písemné zpětné vazby účastníků vyhodnocuje koordinátor programu. Mezi obvyklá témata p.p. patří šikana a kyberšikana, bezpečný internet, psychotropní a omamné látky, rasismus a xenofobie vs. tolerance a respekt, zdravé mezilidské vztahy a zdravý životní styl, ne/rizikové sexuální chování; uvedená témata bývají řešena v samostatných (obvykle celodopoledních) blocích.

Urb

1. Nižší poznávací proces, jehož výsledkem je vjem. 2. Proces vnímání, tedy odrážení objektivní reality smyslovými orgány. Více viz sociální percepce.

Urb

Angl. performative activism. Přímé, pro publikum atraktivní akce (např. demonstrace, protesty, činy občanské neposlušnosti) jedince, neziskové organizace nebo sociálního hnutí, které jsou realizovány pro prosazení svých cílů a připoutání pozornosti médií. Úmyslně provokativní aktivity a kontroverzní kampaně mají probudit zájem letargické veřejnosti o dané téma, tedy dostat téma do veřejné agendy, a tím tlačit politické elity k jeho řešení.

Někdy bývá p.a. spojován s povrchním, módním, „facebookovým“ aktivismem, tzv. slacktivismem, byť nejde o synonyma! Slacktivismus (angl. slacktivism; angl. slack znamená v češ. flákač) je totiž do jisté míry neupřímný, sobecký a exhibicionistický aktivismus; hlavním motivem jeho jinak pasivních aktérů je „dělat trendy věci“, tedy „být viděn u správného“ a tím se třeba zbavit výčitek svědomí ze své lenosti, dosavadní nečinnosti a z nedostatku odvahy.

Urb

Osoba s jinou než bílou barvou pleti – osoba, která je na základě barvy své pleti vystavena například rasistickým a xenofobním útokům, diskriminaci.

Urb

Intervenční nástroj prvního z pěti stupňů podpůrných opatření, který slouží jako podpora žáka se vzdělávacími, výchovnými nebo jinými obtížemi. Škola ho vypracovává, pokud nestačí přímá podpora ve výuce a je nutná součinnost více pedagogických pracovníků. Plán pedagogické podpory stručně popisuje potíže žáka, co se změní v postupech práce a jak se promítnou do organizace jeho vzdělávání i hodnocení, stanovuje cíle pedagogické podpory včetně popisu vyhodnocování.

Urb

Se často používá k popisu klíčových aspektů většiny současných krajně pravicových stran. Odkazuje na „ideologii, která považuje společnost za rozdělenou do dvou homogenních a antagonistických skupin, „čistých lidí“ versus „zkorumpované elity“. Morálně  nezkažený lid tvrdí, že politika by měla být výrazem volonté générale (obecné vůle) lidu. Populistické strany jsou v posledních desetiletích stále rozšířenější a politicky vlivnější, zejména ty s nativistickou agendou.

Dan

Různě závažné vývojové poruchy nervového systému, které postihují celou osobnost člověka (např. autismus, Aspergerův syndrom). Tyto poruchy nelze vyléčit, ale lze zmírnit jejich projevy speciálně pedagogickými metodami a vhodnou péčí. Jedinci s PAS dobře nerozumí tomu, co vidí a slyší, co prožívají. Na okolí působí, že si „žijí ve svém vlastním světě“.

Fia, Urb

Postoj z psychologického hlediska představuje psychickou pohotovost jedince jednat určitým způsobem. Utváří se na základě toho, co o jevu, jedinci, situaci víme - kognitivní složka postoje -, jaké emoce v nás jev, jedinec, situace vzbuzuje - emocionální, afektivní složka postoje - a tendenci k nějakému jednání, aktivitě představuje složku konativní, behaviorální (naše tendence jednat v intencích postoje, i když to nemusí být pravidlem).

Spur

Též posttraumatický stresový syndrom. Úzkostná porucha, která se může u některých lidí objevit jako opožděná nebo prodloužená reakce na závažnou traumatickou událost, na velkou zátěž, na ohrožení života nebo osobní integrity, které přesahují obvyklou lidskou zkušenost (např.: válečný konflikt, přírodní katastrofa, dopravní nehoda, trestný čin).

Urb

Hluboce zakořeněný, paušalizující, emocionálně vyhraněný, apriorní postoj (zpravidla negativní nebo nepřátelský) k nějakému jevu, předmětu, člověku nebo jedné celé kategorii lidí, který se neopírá o dostatek objektivních informací. Netrpělivé a realitu předbíhající posuzování druhých, které se vzpírá pokusům o vyvrácení – protiargumentům. Pozitivní nebo negativní stranění někomu vycházející z chybného předpokladu.

Urb

Přestupek je společensky škodlivé protiprávní jednání, které je méně závažné než trestný čin (§ 5 z.č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich). Příklad: Pokud je hodnota odcizené věci nižší než 10.000 Kč, jde o přestupek, který neprojednávají soudy, ale přestupkové komise jako zvláštní orgány obcí (pozn. limit platný od října 2020).

Mott, Urb

Podstatou probace je konstruktivní metoda převýchovy a jiného pozitivního ovlivňování chování pachatele trestného činy, která je založena na účelné kombinaci prvků kontroly, pomoci a poradenství.

Mott

Chronická (tedy dlouhodobá, silná a v každém případě chorobná) tendence odkládat plnění důležitých povinností a úkolů - zejména těch náročných, nudných nebo jinak obtěžujících - na pozdější dobu. Významný zdroj výčitek a stresu. Nezaměňovat s „obyčejnou“ leností. Jak a čím se dnes obvykle prokrastinuje: sledování filmů a seriálů, hraní videoher, procházení sociálních a komunikačních sítí, uklízení, nicnedělání a koukání do zdi.

Více o prokrastinaci si můžete přečíst třeba v internetovém článku Dominiky Four „Prokrastinace není lenost, ale chorobná potřeba odkládat úkoly. Jaké má příčinya jak s ní bojovat“ (24.11.2022).

Urb

Postoje a chování směřující k prospěchu druhých bez očekávání protislužby či odměny (darování, sympatie, porozumění, pomoc, podpora, nabídka spolupráce aj.). Může být spojeno s altruismem (nesobeckým, „sebezničujícím“ chováním ve prospěch druhých).

Spur

Využívání psychologických poznatků při poznávání, vysvětlování, ovlivňování a predikci sociálních jevů a událostí, předpokládá porozumět jejich psychologické podstatě. Ta spočívá v nalezení a následné analýze klíčových interakcí, tvořících strukturu a obsah posuzovaného jevu. Nalezení psychologické podstaty je základním předpokladem pro výběr adekvátních psychologických metod a postupů k řešení vzniklé situace. Při poznávání a analýze „kmenů“ (jejich struktury a fungování) aplikujeme psychologické poznatky o sociálních skupinách.

Spur

Aplikovaná psychologická disciplína. Jejím předmětem je prožívání a chování jedinců a sociálních souborů ve vztazích regulovaných právem. Je chápána jako komplexní pojem, systém, tvořený podsystémy: kriminalistická psychologie, soudní psychologie, penitenciární psychologie, postpenitenciární psychologie, kriminologická psychologie. Ve vztahu k psychologii práva představuje „praktickou“ vědu. Aplikuje psychologické zákonitosti, postupy a metody při odhalování a objasňování trestné činnosti.

Spur

Označuje sféru psychologie (především sociální), která přispívá k rozvoji teorií práva a právních procedur a jejich vlivu na společnost a jedince. Patří sem psychologické poznatky týkající se percepce zákona, sociálních norem, spravedlnosti, morálky, zodpovědnosti, sociálního poznávání, psychologie rozhodování – především v soudní praxi, obecné otázky dodržování a porušování zákonů. 

Spur

Léčebná snaha zmírnit trápení duše člověka. Psychoterapie léčí duševní potíže (problémy, nemoci a poruchy) speciálními psychologickými prostředky (rozhovor, výklad snů a další terapeutické techniky). Cílem psychoterapie je „zvědomit“ skryté či potlačené části osobnosti, zpracovat nevyřešené konflikty a traumata, otevřít nové možnosti prožívání, naučit se novému způsobu vztahování se k sobě i druhému, naučit se zdravějšímu životnímu stylu – naučit se být autenticky, dospěle svobodný. Existují desítky různých psychoterapeutických směrů a v zásadě čtyři druhy psychoterapie: individuální p., párová p., rodinná p., skupinová p.

Fia, Urb

Souhrnné označení pro všechny lidi, kteří se cítí být odlišní od většinou přijímaného konceptu heterosexualitu, tzn. jejichž identita není heterosexuální nebo cisgenderová.

Urb

Lze definovat jako specifickou ideologii charakterizovanou „neliberálním odporem k rovnosti“, přičemž je spojován s radikálním nacionalismem, autoritářstvím, populismem a xenofobií. Je nutno odlišovat pravicový radikalismu, který vychází z ideologií demokratických, ale neliberálních od pravicového extremismu, který vychází z antidemokratických ideologií. Extremistická pravice je ze své podstaty antidemokratická a často legitimizuje násilí k prosazení politických cílů. Radikální pravice je sice neliberální a vystupuje proti právům menšin, ale nepropaguje použití násilí.  

Dan

Proces rostoucí ochoty prosazovat a/nebo podporovat radikální změny ve společnosti (v případě potřeby nedemokratickým způsobem), které jsou v rozporu s demokratickým právním řádem nebo by pro něj mohly představovat hrozbu. Zatím shoda panuje v tom, že radikalizace je zpravidla (1) postupný proces zahrnující socializaci ústící do (2) extremistického systému přesvědčení či ideologie, která připravuje půdu pro (3) násilí, které nemusí být nevyhnutné.

Dan

Představuje proces účasti jednotlivce na extrémních aktivitách, které mohou být násilné a ilegální, ale mohou být i nenásilné a legální. Behaviorální dimenzi radikalizace je možné chápat jako kolektivně definovanou a individuálně pociťovanou morální povinnost účastnit se přímé akce.  Ačkoli se jednotlivé trajektorie radikalizace liší od člověka k člověku, je možné identifikovat minimálně čtyři fáze radikalizace: (1) jednotlivci se stávají náchylnými k radikalizaci; (2) orientují se na určitý typ radikalizace; (3) zapojují se do radikálních skupin a stávají se jejich členy; (4) a účastní se extremistických akcí.

Dan

Je procesem, kdy jedinec stále více podporuje politické myšlenky, přesvědčení a hodnoty, které jsou v rozporu se základními hodnotami a normami společnosti, včetně demokracie a právního státu. Kognitivní dimenzi radikalizace je potom možné vymezit jako sociální a psychologický proces postupně prožívané oddanosti extremistické politické nebo náboženské ideologii.

Dan

Je připisování negativních vlastností lidem na základě jejich vnímané příslušnosti ke kulturnímu, biologickému, náboženskému, národnostnímu původu a umožňuje to legitimovat jejich podřízenost a diskriminaci. Zejména od sedmdesátých let 20. století došlo k posunu od „rasových“ ke kulturním a náboženským nesouměřitelným rozdílům, často popisovaným jako „kulturní rasismus“. Rozlišují se dva základní typy rasismu: individuální a institucionální, kde jsou nositelem rasismu instituce nějakého nedemokratického státu např. nacistické Německo nebo apartheid v Jihoafrické republice.

Dan

1. Navrácení nemoci. 2. Opakované upadnutí do nějaké nežádoucí situace. 3. Skutečnost, že se stejný pachatel opětovně dopustí trestného činu poté, co byl pravomocně odsouzen za spáchání jiného trestného činu.

Urb

Doslovný překlad pojmu je oživlá historie, živá historie, akční historie, historická rekonstrukce. Reenactmentem se rozumí věrné znovu zahrání nějaké historické události, především pak konkrétních bitev, a s tím související výstavba dobových vojenských ležení, realizace doprovodných vzdělávacích a zážitkových programů, ale třeba i rekonstrukce historických vojenských památek. Reenactmentu se věnují kluby vojenské historie a fandové vojenství. Na ne/veřejných akcích (např. na rekonstrukcích bitev, slavnostních přehlídkách, pietních aktech,…) se používají věrné repliky uniforem a zbraní, dále třeba vojenská technika a pyrotechnika.

Urb

Skupina, na kterou se člověk orientuje svými hodnotami a jednáním (srovnává se, nechá si inspirovat…), přestože není jejím členem. Též vzorová skupina.

Urb

Jedná se o specifický koncept zacházení s pachateli, odlišný od klasické neboli retributivní (trestající) justice. Restorativní justice se v první řadě zajímá o to, jak a komu byla trestným činem způsobena újma a jak tuto újmu napravit. Restorativní přístup se odvíjí od poškozených osob a jejich potřeb. Směřuje k obnově toho, co bylo trestným činem narušeno.

Mott

Retributivní systém trestní justice je zaměřen na nalezení adekvátní formy postihu pachatele a dosažení spravedlnosti tím, aby byl pachatel po zásluze potrestán.

Mott

V nejobecnějším smyslu se jedná o ustálený způsob jednání při vykonávání určitých činností. Kulturní antropologie chápe rituál jako posvátnou sekvenci kroků, směřujících k napojení jedince (společenství) na specifický transcendentní základ (řád, Smysl). Existuje úzká vazba mezi určitým příběhem (mýtem) a rituálem; buď je mýtus převyprávěním tradičně praktikovaného rituálu, nebo je rituál dramatickým zpodobněním mýtického děje. M. Eliade soudil, že každý rituál v tradiční lidské společnosti měl svůj božský vzor a byl tedy vlastně neustálými návraty k němu; pro tradičního člověka veškeré důležité úkony měly rituální povahu („sakralizace“).

Rituálů lze rozlišit velké množství druhů: cyklické (přírodní) rituály, rituály úcty a zdvořilosti, oslavné, trestu, krizové (stmelovací), společného jídla, očisty apod. Obzvláštní význam v životě jedinců i lidských společenství měly vždy rituály přechodové, zejména iniciační povahy (vstupní, zasvěcovací). A. van Gennep rozlišil rituály na animistické a dynamistické, ty pak na dvojice: sympatetické – kontaktní, pozitivní – negativní, přímé – nepřímé.

Nes

Jedince negativně ovlivňuje skupina, jejíž součástí jsou rizikové názory, hodnoty a normy či neadekvátní struktura členů; například může jít o skupinu, kde o všem rozhoduje úzká skupina jedinců či pouze jeden vůdce.

Členové r.s. jsou častěji vystaveni problémům v rodině, ve škole nebo i ve volném čase. Jejich vztahy s blízkými jsou často neuspokojivé, nechápající a nepřijímající. Mívají nízké sebevědomí a často o sobě pochybují, tyto pocity jim pomáhá překonat přijetí členy těchto skupin.

Urb

To, co lze označit za r.ch., je úzce vázáno na kulturní a společenské vnímání / definování normality. Pro r.ch. v době dospívání se užívá odborný pojem syndrom rizikového chování (SRCH-D), který se vztahuje na 1) abúzus návykových látek, 2) negativní jevy v oblasti psychosociálního vývoje /vandalismus, krádeže, lhaní, záškoláctví, autoagrese a suicidální chování, šikana, delikvence a kriminalita, poruchy příjmu potravy, extremismus a rasismus,…/, 3) rizikové chování v oblasti reprodukčního zdraví /předčasný pohlavní život, promiskuita, pohlavní nemoci/. Jednotlivé formy r.ch. se v období dospívání obvykle vyskytují ve vzájemné kombinaci, neboť bývají podněcovány totožnými rizikovými faktory a působí na ně i stejné faktory protektivní.

Dle WHO můžeme u r.ch. rozlišovat tři základní formy: 1) aktivní / agresivní, 2) pasivní, 3) kompromisní.

Synonymem k pojmu r.ch. je problémové chování.

Urb

Skupina osob, které se pokládají za potomky společného předka (jde-li o linii mateřskou, hovoříme o matrilinearitě, v případě linie otcovské o patrilinearitě) a mezi nimiž existují genealogické vztahy. Rod je odjakživa chápán jako základní organizační jednotka pokrevního příbuzenství. Rodová organizace společnosti bývá identifikována všude tam, kde společnost není řízena centrální mocí a kde je příbuzenství základem pro vznik a fungování lokálních skupin. Souhlasí-li rodové vazby s typem usídlení (matrilokálního či patrilokálního), tvoří rod zároveň uzavřenou lokální jednotku; pokud tomu tak není, rod bývá prostorově rozptýlen a vztahy se aktualizují a obnovují pouze u příležitosti rozličných rituálů (sňatky, pohřby).

Od klanu se rod liší tím, že odvozuje svůj původ od prokazatelného (lidského) předka, ke kterému má každý člen rodu jasně definovatelnou genealogickou vazbu.

Nes

Obecně schvalovaná forma partnerského soužití. Rodina je domov. Je to zázemí, kam se člověk může vrátit, požádat o radu a být prospěšný ostatním. Funkční r. naplňuje základní psychické potřeby, potřeby bezpečí a jistoty, fyziologické potřeby. Základní znaky rodiny jsou:

• členové rodiny jsou spojeni pevným příbuzenským svazkem,
• rodina žije ve společné domácnosti,
• členové rodiny spolupracují, navzájem si pomáhají a řádně se starají o výchovu a výživu dětí,
• vztahy jsou neformální, založené na emocionalitě,
• měla by být dlouhodobá,
• má vlastní pravidla.

Funkce rodiny dělíme na:

základní funkce

• biologicko-reprodukční: předpokládá se potomstvo, sexuální vztah mezi rodiči
• výchovná: rodiče cílevědomě vychovávají své děti (pozn.: důležitý je výchovným styl rodiny a zpětná vazba dítěte k rodičům)
• ekonomická: rodina zajišťuje svým členům bydlení, jídlo, ošacení, trávení volného času
• emoční: ve funkční rodině panuje láska, pocity jistoty a bezpečí, podpora

vedlejší funkce

• rekreační: rodina spolu tráví volný čas (výlety o víkendech, dovolená,…)
• zájmová: rodina má společné zájmy
• morální: klade u svých členů důraz na čestné jednání

Podle naplňování výše uvedených funkcí dělíme rodiny na:

• funkční – ty plní řádně své základní funkce
• dysfunkční – to jsou rodiny, které neplní náležitě některé ze svých základních funkcí (tedy plní je v ponížené kvalitě)
• afunkční – u těchto rodin se vyskytuje hluboká porucha základních funkcí; ta navíc přímo ohrožuje zdravý vývoj dítěte a narušuje samotnou existenci a smysl rodinného soužití

Fia, Urb

Výchovný styl - jedná se o ustálený způsob výchovy, který rodina (resp. rodič) využívá. Teorie rozlišuje následující výchovné styly.

• Autoritativní výchova: Dítě je objektem rodinného působení. Využívá se zde pevné vedení, rozdávání příkazů a zákazů, kterým se dítě musí bezpodmínečně podřídit.
• Demokratická výchova: Základem této výchovy jsou předem dohodnutá pravidla a kompromisy; jde o přijetí zodpovědnosti u všech členu rodiny. Dítě se stává samostatné, zdravě sebevědomé a sebekritické.
• (Pseudo)liberální výchova: Jedná se o volnou “výchovu”, kdy se dítě stává středobodem rodiny a rodič se naopak dostává do role služebníka. Dítě bývá sobecké, povýšené, neschopné podřídit se řádu. Ve školním věku si samo určuje, co může dělat.
• Nekompromisní výchova: Požadavky na dítě jsou stanovány velmi kategoricky (bez výjimek). Objevují se zde stereotypní algoritmy chování – nerespektují se vývojové zvláštnosti určitého věku.
• Ambiciózní výchova: Jde o projevy rodičů s neadekvátními představami o dítěti. Rodiči stanovené cíle mohou být zcela nereálné. Dítě pak může trpět zbytečnými úzkostmi, což se negativně promítá i do jeho školní úspěšnosti.
• Merkantilní výchova: Krajní podoba liberální výchovy, kdy je dítě neodůvodněně a jednostranně odměňováno. Tato výchova může působit na dítě negativně, neboť to si nemusí vážit hodnot.
• Kverulantská výchova: Jedná se o zvláštní formu liberální výchovy. V tomto případě mají rodiče pocit, že jejich dítěti se v životě působí (systematická) křivda, že je na něj třeba kladeno více požadavků (ve škole, na tréninku,…) než na jiné děti. Tato výchova může u dítěte vytvořit snížený pocit odpovědnosti a alibismus.
• Laxní výchova: Rodiče nereagují na chování dítěte. Každý člen rodiny se stará sám o sebe. Dítě mívá problémy s adaptací v jiném prostředí (např. ve škole).
• Repulzivní výchova: Tímto pojmem se označuje zjevné nebo skryté odmítnutí dítěte (např. z důvodu fyzického nebo psychického postižení).

Fia

1) Odolnost rodiny. Dovednost rodiny čelit výzvám života. 2) Souhrn procesů, které pomáhají udržovat či obnovovat rovnováhu v rodině.

Urb

Rámcové vzdělávací programy (RVP) jsou centrálně zpracovanými pedagogickými dokumenty, které schvaluje a vydává MŠMT. Představují obecně závazný rámec pro tvorbu školních vzdělávacích programů škol všech oborů vzdělání v předškolním, základním, základním uměleckém, jazykovém a středním vzdělávání. Do vzdělávání v České republice byly zavedeny zákonem č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon).

Urb, www.edu.cz

1. Naplnění pohnutek a potřeb. 2. Uspokojení, nasycení.

Urb

Uvědomění si sebe v průběhu prožívání a chování. Vzniká v rámci interakce s jinými jedinci. Mezníkem, kdy dochází k výraznějšímu sebepoznání, je při vstupu do školy a v pubertě.

Fia

Je snaha po změně svých psychických a povahových vlastností, tendence ke změně sama sebe. Následuje většinou po sebehodnocení a sebepoznání. Vychovávaný se stává sám sobě vychovatelem, sám reguluje svůj sebevýchovný proces.

Fia

Pojem zatížený mnoha negativními konotacemi a pejorativními odsudky. Zpravidla označuje relativně novou náboženskou skupinu, která se oddělila od jiného (mateřského) náboženství. Učení sekty oživuje to, co její příslušníci vnímají jako původní (tradiční, ortodoxní), živou, pravou a jedině pravdivou verzi víry (věrouky). Dále sektu charakterizuje majetnictví pravdy, tedy dogmatismus s domýšlivostí, silné vědomí vlastní identity a jasných dělicích hranic mezi sebou a okolím. V čele sekty stává autoritativní a charismatická osobnost. Uvedené negativní sektářské rysy může stejně dobře vykazovat i nenáboženské uskupení, například politická strana nebo firma.

Urb

Tzv. hormon štěstí. Ovlivňuje emoce, náladu, paměť, spánek, vnímání bolesti i chuť k jídlu. Nedostatek serotoninu způsobuje nejen změny nálad a depresi, ale také poruchy spánku nebo zvýšenou agresivitu.

Urb

Předsudky a diskriminace osob určitého pohlaví; týkat se tedy může kohokoliv.

Urb

Odborně také oniománie, čes. nezdrženlivé nakupování či nutkavé nakupování vedoucí až k závislosti na něm. Takzvaní shopaholici utrácí za věci, které často vůbec nepotřebují, někdy je dokonce po pořízení ani nerozbalují. Kvůli své vášni, kterou nemají pod kontrolou, se zaplétají do sítě výmluv a lží, zanedbávají rodinu, práci i přátele, zadlužují se. Výčitky svědomí shopaholiky mnohdy dovádí k nadužívání léků nebo alkoholu. Hranice mezi tzv. normálním nakupováním a oniománií je v konzumní společnosti tenká.

Urb

V psychologii souhrn podnětů, jevů, objektů, osob a vztahů mezi nimi vyskytujících se na určitém místě a v určitém čase. Prvky situace tvoří jednání zasahujícího jedince (ovlivňující činnost subjektu), reakce a jednání druhého účastníka (objektu zasahující činnosti subjektu), aktivity a jednání dalších účastníků situace, prostředky, které účastníci situace používají a konkrétní podmínky, v nichž situace probíhá. 

Spur

1. Vývoj vztahů ve skupině a reakce lidí na něj. 2. Přirozený vývoj skupiny.

Urb

Zvláštní mluva (slova, fráze, jazykový / rétorický styl), která je charakteristická pro příslušníky určité zájmové nebo profesní skupiny (IT technici, sportovci, studenti, vojáci,…). Nejde jen o odborné názvosloví.

Argot je nespisovná mluva underclassu, marginalizovaných a negativně deviantních skupin, resp. skupin, jejichž činnost je z pohledu většinové společnosti nežádoucí (třeba kriminálníků a vězňů).

Urb

Celoživotní proces začleňování člověka do struktur společnosti. Proces učení se a přijímání sociálních rolí. Proces osvojování si hodnot a norem dané společnosti či skupin. Z pohledu společnosti jako celku je jedním z hlavních cílů socializace formování jedinců, kteří jsou schopní podílet se na jejím životě a reprodukci bez vzniku zbytečných konfliktů. Dále by měl proces vést ke vzniku autentických jedinců s autonomní morálkou, kteří jsou schopni vyargumentovat a rozvíjet svoji osobitost. Z tohoto úhlu pohledu se jádrem socializačního procesu stává hledání vlastní celistvé identity.

Urb

Soubor všech prvků chování, které slouží k udržování a regulaci individuálních vztahů v rámci společnosti.

Fia

Pojem, označující sociální vyloučení, sociální vyřazení. Jedná se o proces, jímž jsou jednotlivci i celé sociální skupiny zbavovány (zbaveny) přístupu k určitým zdrojům, nezbytným pro jejich zapojení do ekonomických, politických, kulturních a jiných aktivit společnosti jako celku. Rozlišme tři hlediska sociální vyloučenosti:

• redistribuční (zdůrazňující sociální vlivy, jež tuto situaci způsobují),
• etický (zdůrazňující hodnotový a normativní regres osob, jež sociální exkluze zasáhla),
• integrační (hledající mechanismy znovunavrácení).

Sociálně vyloučení jsou odříznuti od institucí, služeb, sociálních sítí, vzdělávacích a jiných příležitostí, trpí diskriminací různého typu. Typickými projevy jsou nezaměstnanost, závislost na dávkách, nízké vzdělání, špatné životní podmínky, špatný zdravotní stav, rozpad rodin, dlouhodobá frustrace, ztráta sebeúcty, pocity beznaděje, neschopnost plánovat svůj život.

Nes

Záměrné i nezáměrné předávání socio-kulturních charakteristik - například žádoucích i nežádoucích zvyků, návyků, rituálů, vzorců chování, postojů a názorů - prostřednictvím života (chcete-li členství) v určitých sociálních skupinách (např. v rodině).

Urb

Větší počet neformálně sdružených jedinců (aktivních občanů), skupin či organizací dlouhodobě angažovaných v politických či kulturních otázkách života a organizace společnosti. S.h. často mají reformní, transformační či protestní charakter. Spojuje je sdílená kolektivní identita, kolektivní akce a cíl (např. artikulace neshod/konfliktů ve společnosti, boj se sociální nespravedlností). Obecně lze činnost s.h. považovat za výraz zdravé občanské společnosti a sociokulturní dynamiky.

Urb

Vzájemné působení jedné osoby na druhou. Každodenní interakce s druhými lidmi strukturují a utváří chování člověka. Interakce patří k jedné z přirozených potřeb každého jedince – člověk podvědomě vyhledává kontakt s druhými lidmi, člověk je tvor vztahový.

Fia, Urb

Akce (například intervence sociální práce a programy veřejné politiky), které mají za cíl kompenzovat nedostatky, která má sociální systém. Některé nedostatky totiž negativně dopadají na kvalitu života uvedené společnosti a jednotlivce (například chudoba a vysoká ekonomická nerovnost mezi lidmi, korupce, nedostatek pracovních příležitostí, sociální vyloučení).

Urb

Tento termín poukazuje k fenoménu sociokulturně utvářené povahy společenského života. Podle názoru mnoha sociologů je společnost aktivně vytvářena jejími členy; to, čemu říkáme objektivita sociálního světa, je tedy neustále znovu a znovu vytvářeno (a ve své platnosti i potvrzováno) jedinci a lidskými skupinami. Pouze člověk je potom takto vytvořený svět schopen prožívat jako něco jiného než vlastní výtvor, jako něco daného, platného a na něm nejen „nezávislého“, nýbrž vůči němu vystupujícího se svými očekáváními a nároky.

Autorem samotného termínu jsou sociologové Peter Berger a Thomas Luckmann, kteří ve své stejnojmenné knize („The Social Construction of Reality“ z roku 1966, česky r. 1999) tvrdí: „Společnost je výtvorem člověka. Společnost je objektivní realitou. Člověk je výtvorem společnosti.“ Sociální konstrukce reality probíhá jako vzájemné působení procesů externalizace a internalizace, neboť konstituovaná realita je neustále promítána do vědomí jedinců v průběhu jejich kontinuální enkulturace, je prožívána, interpretována, a tvoří tak základ „mentálních map“, z nichž se skládá zkušenost každého jedince. Základním stavebním kamenem sociální reality jsou společenské instituce a základním nástrojem, který vtiskuje objektivizovanému sociálnímu světu logiku, je jazyk. Každá instituce disponuje souborem předávaného vědění, jakýmsi „kanonizovaným metavzorcem“ (Michel Foucault hovoří o „epistémě“), jež předepisuje institucionálně vyžadované chování i role, které mají být hrány. Výchovou je potom toto vědění vštěpováno jako objektivní pravda a tím je přijímáno jako subjektivní realita, která má nadále schopnost člověka utvářet. Jakékoliv vybočení z institucionálního řádu se jeví jako odklon od reality a může být označeno za nevědomost či duševní chorobu, v horším případě za morální poklesek, v nejhorším případě za protiprávní chování a jednání.

Nes

Dobově, místně a situačně podmíněné verbalizované pravidlo, které určuje správné a nesprávné, očekávané a neočekávané, povolené a zakázané chování v jisté situaci; vnímáno a respektováno je jako závazné.

Urb

Extrémní a pro společnost i jedince škodlivý odklon od obvyklého chování a uznávaných standardů. Též název aplikované sociologické disciplíny tyto formy chování zkoumající.

(2) Ze sociálně-psychologického pohledu představuje podstatu sociálně patologických jevů (např. kriminalita, násilí /domácí a partnerské, na dětech, mezi dětmi, na seniorech/, různé projevy intolerance ve společnosti /extremismus, interetnické konflikty, rasismus, xenofobie/, kyber/stalking, kyber/šikana, terorismus) jednání porušující normu tím, že jedinec (skupina) realizuje svoji touhu po moci, event. závislost na moci násilným (společensky nepřijatelným) způsobem. Zdrojem takového jednání jsou patologické potřeby, patologické uspokojování potřeb, patologické osobnosti, patologické interakce a patologické vztahy.

Urb

Označuje proces poznávání člověka člověkem. Výsledkem tohoto procesu subjektivního hodnocení je dojem. Utváření dojmu je založena na asocianismu (vnímáme centrální a periferní rysy) a konstruktivismu. Mezi nejčastěji uváděné percepční chyby řadíme: efekt prvního dojmu – efekt primárnosti, Pygmalion efekt, haló efekt (na základě jedné vlastnosti, projevu, usuzujeme na existenci vlastností dalších – např. je vtipný, tak bude i inteligentní), efekt novosti (novějšími poznatky „překrýváme“, revidujeme dřívější dojem), efekt schématu (stereotypy) apod.

Spur

Je zaměřena na řešení sociálně tíživých situací. Cílem sociální pomoci je dosažení soběstačného života ve společnosti. Je realizovaná na úrovni praktických opatření, která začíná tam, kde ostatní nástroje sociální politiky (sociální zabezpečení, statní podpory a dávky) nestačí. Mezi hlavní nástroje sociální pomoci patří: sociální poradenství, hmotná pomoc (peněžní, věcná) a sociální služby.

Fia

Soubor opatření, pomocí něhož se předchází sociálnímu selhání v jakékoliv oblasti – v oblasti závislostí, domácího násilí, poškozování druhých apod. Sociální prevenci dělíme na:

• primární prevence – předcházení sociálně deviantnímu chování u určitých sociálních skupin, u kterých bychom mohli jeho projevy, třeba kvůli nízkému věku, životní zkušenosti nebo socio-ekonomické situaci, očekávat; na této úrovni prevence hraje důležitou roli zejména rodina, škola – třída a třídní učitel, zájmové kroužky, volnočasová centra;
• sekundární prevence – práce s rizikovou skupinou; skupina je již ohrožená, nebo se riziko ohrožení blíží; k aktivitám sekundární prevenci řadíme peer programy, vrstevnické programy, poradenské služby.
• terciální prevence – směřuje k práci s jedincem, u něhož už se deviantní chování vyskytlo a vyskytuje; v ohrožení tak je jak samotný jedinec, tak jeho okolí.

Fia

Sociální stav nebo situace, o nichž se určitá relevantní skupina lidí nebo sami zúčastnění aktéři domnívají, že vyžaduje řešení, obvykle prostředky vnějšího institucionalizovaného zásahu. Jde o takové stavy a druhy chování, které komplikují dosahování společenských cílů, poškozují plynulé fungování společnosti a narušují její sociální rovnováhu.

Urb

S pozicí jednice ve skupině je spojena určitá role. Sociální role vyjadřuje chování očekávané od jedince v určitém postavení; např. určité chování se očekává od vůdce skupiny, zcela jiné chování je očekáváno od izolovaného člena skupiny.

Sociální role má svůj předpis a svůj výkon. Předpis role je dán rozsahem norem, ustanovením, očekáváním či konvencí vztahujících se k určité specifické roli (někdy je předpis striktně určen a nelze ho měnit – role prokurátora či obhájce). Výkon role je realizací toho, co se od role očekává (např. předpis role učitele = jaký by učitel měl být, výkon role učitele = jaký skutečný je).

Hlavními předpoklady pro volbu a výkon role jsou:

• vlohy a schopnosti,
• temperament,
• charakter,
• fyzické dispozice, tělesný vzrůst a vzhled.

Sociální role, které lidé v životě plní, lze redukovat na tyto základní role:

• nadřazená role (např. role otce, učitele, nadřízeného…),
• podřízená role (např. role dítěte, žáka, zaměstnance…),
• souřadná role (např. role přítele, kolegy, spolužáka…),
• role sexuálního partnera.

Mezi různými rolemi, které plní členové skupiny, je zvlášť významná role vůdce. Ve skupinách se rozlišují vedoucí formální a neformální. Formální vedoucí jsou do svých funkcí jmenováni, mají zpravidla přesně vymezenou míru pravomoci a odpovědnosti. U neformálního vedoucího je nadřazenost jeho vůle nad chováním členů skupiny založena na jeho osobnostních vlastnostech. Neformálními vedoucími se stávají ti členové skupiny, kteří mají na ostatní největší vliv a dokážou spontánně vyjadřovat zájmy a cíle skupiny.

Z katalogu vlastností determinujících úspěšné plnění role vůdce skupiny lze uvést:

• dobrou inteligenci,
• dobrou schopnost sociální adaptability,
• vyšší stupeň extraverze,
• vyšší míru dominance,
• organizační schopnosti.

Na základě zkušeností s terapeutickými skupinami bývají odlišovány následující role:

• alfa: neformální vůdce skupiny, obvykle nejaktivnější člen;
• beta: expert, mající specifické předpoklady k navrhování, či tvořivému rozvíjení variant řešení prezentovaných vůdcem skupiny;
• gama: většina členů skupiny, spíše pasivní a přizpůsobiví, podléhající nebo se identifikující s vůdcem;
• omega: outsider skupiny, okrajová pozice, ve skupině spíše neoblíben;
• „P“: obětní beránek, obvykle symbolický představitel nepřátelské skupiny.

Nes

V sociologii tak označujeme útvar tří a více jedinců, které vzájemně pojí pocit soudržnosti, jisté výjimečnosti, uspokojování určité potřeby a mezi nimiž existuje relativně stabilní sociální interakce. Sociální skupiny představují zprostředkující článek mezi jednotlivcem a společností. Zároveň jsou základním strukturálním prvkem každé společnosti. Ve společnosti existuje celá řada sociálních skupin, které věda typologizuje podle mnoha kritérií. Jedinec během svého života projde několika sociálními skupinami a může být i členem více sociálních skupin najednou.

(2) Množina lidí majících společný cíl, k jehož dosažení realizují společnou činnost, na jejímž základě vznikají a utváří se meziosobní vztahy (zprostředkovanost meziosobních vztahů společnou činností), skupinové role (vyplývající z dělby práce) a skupinové normy. Fungování skupiny (chování jedinců v ní) ovlivňuje zejména: konformita (přizpůsobení svých názorů a chování ostatním členům skupiny), skupinové zahálení („svezu se“ ve společné činnosti s ostatními), skupinová polarizace – po skupinové interakci se zvyšuje tendence k riskování, syndrom skupinového myšlení, skupinová „hloupost“ (snaha o jednotu názorů, myšlení převýší motivaci k realistickému usuzování).

Urb

Jsou poskytovány jedincům, rodinám i skupinám obyvatel. Hlavním cílem s.s. je zachování lidské důstojnosti, aktivně rozvíjet schopnosti klientů, zlepšit nebo alespoň zachovat soběstačnost klientů. Sociální služby dělíme na:

Sociální poradenství

• základní – poskytnutí základních informací s cílem navést klienta ke správnému řešení;
• odborné – zaměřuje se specificky na jednotlivé sociální skupiny. Je poskytováno v poradnách (manželských, občanských, pro seniory, pro osoby se zdravotním postižením). Konkrétní situace se řeší více do hloubky.

Služby sociální péče

• měly by zajistit fyzickou a psychickou soběstačnost s cílem umožnit uživatelům v co nejvyšší možné míře jejich zapojení do běžného života (očekává se tedy zlepšení či alespoň zachování soběstačnosti);
• patří sem např. osobní asistence, pečovatelská služba, tísňová péče, odlehčovací služby, podpora samostatného bydlení, centra denních služeb, denní stacionáře, týdenní stacionáře, domovy pro osoby se zdravotním postižením, domovy pro seniory, chráněné bydlení.

Služby sociální prevence

• pomáhají zabránit tomu, aby došlo k sociálnímu vyloučení osob, které jsou ohroženy krizovou situací či nevhodnými životními návyky či nesprávným životním způsobem; cílem je pomoci ohrožené skupině, konkrétnímu uživateli služby a jeho rodině, ale také zároveň ochránit celou společnost;
• patří sem např. ranná péče, telefonická krizová pomoc, azylové domy, tlumočnické služby, domy na půl cesty, kontaktní centra, nízkoprahová denní centra, krizovou pomoc, služby následné péče, sociálně aktivizační služby, sociálně terapeutické dílny, noclehárny, terénní programy, sociální rehabilitace.

Fia

Stát, ve kterém je demokraticky organizovaná moc užívána k zajištění blahobytu a podmínek slušného žití pro své občany, například:

• garancí základního příjmu pro každého jedince a jeho rodinu;
• zmírněním nebo překonáním sociálních rizik v důsledku různých sociálních událostí (např. chudoba, nezaměstnanost);
• poskytováním veřejných sociálních služeb (zejména v oblasti bydlení, školství a zdravotnictví) odpovídající úrovně pro všechny jedince bez ohledu na jejich sociální status.

Fia, Urb

Každý člověk zaujímá ve své sociální skupině určitou pozici. Pozice člena v hierarchické struktuře skupiny s sebou přináší souhrn práv a povinností, které skupina jedinci určila. Tento souhrn mu přisuzuje i určitou prestiž. Rozlišujeme status:

• vrozený (např. pohlaví),
• získaný (např. společenská aktivita a chování),
• připsaný (např. věk).

Status je tedy místo, které člověk zaujímá v určitém společenském systému na základě vrozených, získaných a připsaných vlastností. Práva a povinnosti člověka spojené s jeho statusem lze chápat jako jeho společenskou roli.

Pozice jedince je především určována:

• mírou jeho sociální přitažlivosti,
• mírou prestiže (případně osobní moci),
• způsobem jeho prosazování při začleňování do skupiny (a seberealizací),
• jeho podílem na dosahování skupinových cílů.

Ověřenou a relativně často užívanou metodou ke zjišťování vnitřní struktury sociální skupiny je sociometrie. Klasickým sociometrickým testem SO-RA-DO (tzv. sociometricko-ratingový dotazník) se zjišťují například sympatie a antipatie mezi členy malé skupiny. Existují různé pozice jedince ve skupině, resp. různé druhy sociometrického statusu. Jsou to například následující pozice:

• hvězda: osoba s největším součtem z reakcí ze strany ostatních;
• outsider: osoba silně reagující, ale potýkající se s malým zájmem ze strany skupiny, a pokud, tak většinou odmítavým;
• zavržený (antihvězda): o člena jeví málokdo zájem, navíc je terčem největšího počtu negativních reakcí;
• izolát: neprojevuje se a není ani hodnocen;
• ambivalentní status: rozporuplná pozice, nejvíce reakcí avšak “z obou stran tábora” – částí milovaná, částí odmítaná osoba;
• šedá eminence: osoba v pozadí, oblíbená vůdcem a oblibující vůdce, ale izolovaná.

S pozicí jednice ve skupině je spojena určitá sociální role, jež vyjadřuje chování očekávané od jedince v určitém postavení; např. určité chování se očekává od vůdce skupiny, zcela jiné chování je očekáváno od izolovaného člena skupiny.

Nes, Urb

Stratifikace - strukturovaná nerovnost mezi různými skupinami lidí; vytváření vrstev, rozvrstvení; socioekonomické rozvrstvení společnosti je výrazem nerovnosti rozdělení hmotného bohatství, moci či prestiže

Nerovnost se vyskytuje ve všech typech společnosti – i tam, kde téměř nejsou majetkové rozdíly – tam je nerovnost muži - ženy, mladší - starší, lovci - méně zdatní, navazuje kontakt s duchy - nenavazuje a podobně.

Karl Marx dělí společnost na třídy podle ekonomické síly, vztahem k výrobním prostředkům (zdroje obživy); vykořisťování a nadhodnota – dělník vytvoří větší hodnotu, než zaměstnavatel potřebuje k tomu, aby jej zaplatil, a tato nadhodnota je zdrojem zisku, který připadne kapitalistovi.

Max Weber říká, že třídní rozdíly záleží kromě ekonomické síly také na dovednostech, znalostech, osvědčení, kvalifikaci – to vše má zásadní vliv na to, jaké zaměstnání jedinec získá. Kromě tříd rozlišuje ještě status a stranu:

• status - míra úcty či prestiže (pozitivní i negativní /v minulosti např. židé – ti ani nesměli zastávat určitá oficiální postavení/); záleží na subjektivním hodnocení;
• strana - skupina osob, která spolupracuje, protože má společný původ, cíl nebo zájem.

Obecně rozlišujeme 4 základní systémy stratifikací: otroctví (otrokářství), kasty, stavy a třídy; Někdy se ty mohou vyskytovat i současně.

Otroctví a otrokářství

• někteří lidé jsou doslova majetkem jiných lidí;
• právní podmínky otrokářství se v různých společnostech lišily – někdy byli otroci prakticky bezprávní (jih USA), jindy byli svým postavením spíše služebnictvo;
• v pozdějších staletích konali práce výlučně fyzické (plantáže, domácnosti apod.), ale dříve, například ve starověkých Athénách plnili i zodpovědné úlohy (státní úředníci, řemeslníci, ve starém Římě mohli dokonce jako obchodníci získat značný majetek);
• otrokářství je však nakonec málo efektivní - vyvolává odpor -, ale i proto, že ekonomické a jiné motivace jsou účinnější než čisté přímé donucování;
• dnes už snad není nikde otrokářství legální, ale fakticky existuje nadále (prostituce, dlužní otroctví – tak moc dlužím, že prakticky se z toho nemůžu dostat, takže věřitel má nade mnou moc apod.).

Kasty

• typické jsou pro tradiční indickou společnost (hinduismus); z jedné kasty se člověk nedostane do jiné, pouze reinkarnací; a pokud se nebude jedinec chovat podle své kasty, v příštím životě se ocitne v kastě nižší;
• původně však tento termín nemá indický původ, nýbrž portugalský „casta“, v češ. rasa, čistokrevná skupina;
• obecně je kastovní systém poměrně složitý a místo od místa se jeho struktura různí, avšak něco mají přece jen všechny společné:
  1. příslušníci nejvyšší varny (4 kategorie seřazené podle společenské prestiže) = bráhmani – ztělesňují nejvyšší čistotu vs. nedotknutelní - ztělesňují stav nejnižší čistoty; jen nedotknutelní mohou přicházet do styku se zvířaty a bráhmani se musejí vyvarovat určitým formám kontaktu s nedotknutelnými;

2. v mimoindickém kontextu chápeme kasty jako oddělené etnické skupiny, které usilují o „rasovou čistotu“ – příkladem je doba po zrušení otroctví na jihu USA, kde mezi bělochy a černochy zůstala taková propast, že někteří popisují tehdejší stratifikaci jako kastovní systém; podobně JAR v době apartheidu (tehdy byl zakázán dokonce i sexuální styk a sňatky mezi oběma rasami).

Stavy

• evropský středověk: tehdy se společnost dělila na duchovenstvo, řemeslníky, šlechtu atd.; některé rozdíly byly zakotveny dokonce v zákonech; v Evropě: šlechta (urození) à kněží (měli řadu privilegií) à třetí stav (nevolníci, svobodní rolníci, obchodníci, řemeslníci, měšťané);
• je obtížné dostat se z jednoho stavu do jiného (do vrstvy se člověk narodí), ale možné to je, na rozdíl od kast – povýšením za záslužný čin či sňatkem, dokonce i koupí;
• relikty stavovství dnes nalezneme ve Velké Británii, kde jsou uznávány dědičné tituly a významní podnikatelé či státní úředníci mohou být za své zásluhy povýšeni do rytířského či šlechtického stavu.

Třídy

• třídní příslušnost není dána narozením; je možné a dostupné dostat se do jiné třídy;
• nejsou vymezeny náboženskými, ani zákonnými ustanoveními; nejsou ani dědičné; mají méně pevné hranice než ostatní stratifikační systémy; neexistují ani formální omezení, která by například bránila sňatkům napříč třídami a podobně;
• roli hraje ekonomické postavení (vlastnictví hmotných prostředků a schopnost jimi disponovat), ale někdy jsou důležité i jiné faktory, například náboženské;
• jde o širší vazby neosobního typu (ne osobní jako otrokář-otrok, pán-nevolník apod.);
• v západní společnosti můžeme rozlišit tři hlavní třídy:
  1. zaměstnavatelé, bankéři, špičkoví manažeři, průmyslníci – zámožní lidé, kteří jsou závislí na sobě, vlastní či přímo ovládají výrobní prostředky;
  2. „bílé límečky“ – úředníci, odborníci (učitelé, zdravotní sestry,…);
  3. dělnická třída – manuálně pracující (i mezi nimi jsou rozdíly, třeba v kvalifikacích);

• někdy a někde bývá identifikována i čtvrtá třída – zemědělci (Francie, Japonsko); v zemích třetího světa jde o nejpočetnější třídu.

Nes

Skupina obyvatel: 1) o nichž předpokládáme, že je spojuje jistá podobnost; 2) jejíž příslušníci vykazují určité společné znaky a odlišují se jimi od jiných skupin v hierarchicky členěné sociální struktuře. Tvoří ji třeba lidé se specifickým sociálním původem, kteří se vyznačující jistým rozsahem příjmů. Netvoří ji však ti, jejichž podobnost se neodráží v charakteru jejich jednání (např. osoby určité výšky, váhy či barvy vlasů).

Urb

Fyzická nebo psychická souvislost (vazba) mezi jedinci, případně mezi jedinci a sociálními útvary, jejichž smyslem je uspokojení zájmů a potřeb v rámci určitých norem. S.v. probíhá ve třech prolínajících se rovinách: sociální komunikace, sociální interakce a sociální percepce. Okamžik realizace sociálního vztahu se nazývá společenský styk.

Urb

Široká škála příkazů, zákazů, tabu, odměn, trestů atd., které vytvářejí v každé kultuře „prostor přípustného“, příp. „prostor žádoucího“ chování a jednání. Podle stupně institucionalizace rozlišujme kategoricky vyžadované, formálně předepsané, formálně nepředepsané a sociálně irelevantní regulativy. Porušování regulativů je stíháno sankcemi různého druhu i stupně, jejichž nositelem mohou být jak vyčleněné instituce, tak skupiny jako celky i jednotlivci. Podle míry sankcí bývají též děleny na obyčeje, mravy, zákony a tabu.

Regulativy programují, usměrňují a kontrolují lidskou činnost ve všech oblastech společenského života (ekonomika, právo, morálka atd.), vytvářejí vzory a pravidla „slušného chování“. Tak se utváří a udržuje lidská konformita a mechanismy sociální kontroly, jimiž každá společnost disponuje.

Nes

Sociální dialekt. Specifická forma jazyka nebo jazykový styl určité skupiny lidí. Svébytná součást národního jazyka.

Urb

S.p.c. je určené pro děti a mládež od počátku školního vzdělávání po jeho ukončení. Poradenskou činností pomáhají také rodičům a pedagogickým pracovníkům. Centra jsou zpravidla zřizována při speciálních školách a zaměřují se na děti a žáky s příslušným typem hendikepu (mentální postižení, zrakové postižení, sluchové postižení, poruchy autistického spektra,…).

Fia

Souhrnné označení různorodých skupin poruch, které se projevují nejčastěji obtížemi při nabývání a užívání zejména školních dovedností (čtení, psaní, počítání, …). Mezi SPU patří:

• dysgrafie - specifická porucha grafického projevu, která postihuje písemný projev;
• dyslexie - specifická vývojová porucha čtení;
• dysortografie - specifická porucha pravopisu, která se projevuje tzv. specifickými chybami v pravopisu;
• dyskalkulie - specifická porucha matematických schopností;
• dysmúzie - specifická vývojová porucha postihující schopnost vnímání a reprodukce;
• dyspinxie - specifická vývojová porucha kreslení;
• dyspraxie - specifická vývojová porucha obratnosti.

Fia

Velké množství lidí tvořené zástupci obou pohlaví a všech věkových skupin, které žije na stejném území, sdílí stejnou kulturu a podléhá témuž systému politické autority; členové společnosti (společnost) si uvědomují, že mají jinou identitu než ostatní skupiny žijící v jejich sousedství.

Urb

V obecné rovině je spotterem člověk, který je vycvičený k tomu, aby na něco konkrétního zaměřoval svoji pozornost; jinými slovy řečeno cvičený pozorovatel. V úzkém slova smyslu tímto pojmem označujeme nadšené fotografy - fotografy fanoušky -, kteří čekají v blízkosti letišť, kde sledují provoz a pořizují atraktivní fotografie letadel; to jsou takzvaní letečtí spotteři.

Nadšeným fotografům železničních vozů a vozů MHD se říká slengově šotouši. Ti se také výborně orientují v jízdních řádech, trasách veřejné dopravy a technických parametrech focených vozů.

Urb, Fia

Suverénní politické společenství a organizace společnosti na určitém území s monopolem na tvorbu zákonů, používání donucovací moci a vybírání daní.

Hlavní typy definicí podstaty a účelu státu:

• pluralistická definice: stát je neutrální aréna soupeřících zájmů;
• instrumentalistická definice: stát je nástrojem vládnoucí třídy;
• etatistická definice: stát má nezávislou strukturu s vlastní historií.

Náležitosti státu:

• určitým způsobem zorganizovaná státní moc (vláda a státní aparát, instituce, vztahy, pravidla);
• státní obyvatelstvo (občané);
• vymezené státní území;
• schopnost vstupovat do vztahů s jinými státy (suverenita);
• státní symboly.

Funkce státu:

• vnitřní (ekonomická, fiskální, sociální, právo a pořádek, vzdělávání a věda…);
• vnější (národní obrana, ochrana občanů státu kdekoli ve světě, zajištění míru…).

Klasifikace forem státu:

1. 1. podle míry suverenity

• svrchované státy
• nesvrchované (závislé) státy

2. 2. podle počtu držitelů moci

• jeden (monokracie)
• skupina (oligarchie, aristokracie, plutokracie, timokracie, sofokracie, technokracie...)
• demokracie

3. 3. podle způsobu vlády (zdroje moci)

• demokratické státy (buď na zásadách nepřímé, nebo přímé demokracie)
• nedemokratické státy (diktatury): jednoduché, caesaristické, totalitní

4. 4. podle hlavy státu (státní formy)

• teokracie
• monarchie
• republika

5. 5. podle způsobu výkonu státní moci

• centralizované státy
• decentralizované státy

6. 6. podle vnitřního uspořádání státu

• jednotný (unitární) stát
• složený stát (federace)
• volné sdružení nezávislých států (konfederace)

7. 7. podle státní ideje

• národní stát
• občanský stát

8. 8. podle složení obyvatelstva

• národnostně homogenní stát
• národnostně heterogenní stát

Nes, Urb

Zafixovaný obraz (schéma), jehož prostřednictvím vnímáme chování a jednání jednotlivců či skupin v sociálním prostoru. Rozlišujme autostereotypy, tedy souhrn představ o nás samých či naší skupině, a heterostereotypy jakožto představy o „těch druhých“. Tvorba stereotypů je ovlivněna množstvím faktorů, zejména výchovou, skupinovými normami, společenskými změnami, médii, ale i osobní či společensky zprostředkovanou zkušeností. Nejčastějšími (a též nejnebezpečnějšími) produkty stereotypizace jsou předsudky – ty jsou odborníky nejčastěji chápány jako obzvláště rigidní hodnotící stereotypy negativního typu, vztažené k chování lidí jakožto příslušníků určitých sociálních skupin.

Nes

Zkráceně sXe. Doslovný překlad anglického s.e. do češtiny zní „rovná hrana“. Jedná se o „novější“ formu punku, hnutí a specifický životní styl zformovaný na konci 70. let minulého století v USA. S.e. reaguje na hodnotový úpadek (sebe/destruktivní trendy) hardcorové punkové scény. Stoupenci s.e. programově nepijí alkohol, nekouří a neužívají ani jiné legální nebo ilegální drogy, někdy praktikují vegetariánství a veganství, odmítají promiskuitu, násilí a rasismus, zabývají se problematikou dodržování lidských a zvířecích práv. Jejich revolta spočívá v přesvědčení „zachovávat si čistou mysl“, „neničit si tělo“ (pozn.: tetování zakázáno není, zejména pak subkulturního symbolu X na zápěstí rukou), „pracovat na sobě“, a tak „zdokonalovat sebe i svět“.

Urb

Zajišťuje preventivně-výchovnou péči dětem s rizikem vzniku poruch chování či s již rozvinutými projevy poruch chování a negativních jevů v sociálním vývoji, případně zletilým osobám do ukončení přípravy na budoucí povolání, nejdéle však do věku 26 let.

Mezi poskytované služby patří například tyto:

• poradenské – poskytování odborných informací a rad;
• terapeutické – účelem je urychlení integrace původní rodiny;
• diagnostické – vyšetření klienta;
• informační – zprostředkování kontaktu klienta s jinými orgány.

Veškeré služby jsou prováděny ambulantně, celodenně, terénně (hlavně v rodinném a školním prostředí klienta), internátně (nejdéle po dobu 8 týdnů).

            Fia

Soubor specifických hodnot, norem, vzorců chování a životní styl, charakterizující určitou sociální skupinu v rámci širšího společenství (dominantní, hlavní kultury), jíž je tato skupina konstitutivní součástí – podílí se tedy na jejím utváření i fungování. Čím komplexnější je kultura a čím diferencovanější je společnost, tím pravděpodobnější je vznik různých subkultur. Základem pro vznik subkultur může být etnická příslušnost, náboženská orientace, sociální stratifikace, způsob života je vznik různých subkultur. Základem pro vznik subkultur může být etnická příslušnost, náboženská orientace, sociální stratifikace, způsob života aj. Pravidelná interakce mezi příslušníky subkultury vede ke vzniku funkčního komplexu, který zahrnuje veškeré možné životní projevy, počínaje postoji k práci, vzdělání, výchově, jazyku, náboženství, menšinám a konče postoji k módě, volnému času atd.

Více o tématech subkultura, studium subkultur a subkulturní kapitál viz přehledový článek Subkulturní kapitál z roku 2015 (http://medkult.upmedia.cz/Keywords/subkulturni-kapital/).

Proměny subkultur v čase zase zajímavě tématizuje rozhovor Zdeňka Staszeka s politologem Janem Charvátem a antropologem Bobem Kuříkem, který byl v roce 2018 publikován na internetu pod názvem Tučná léta subkultur jsou za námi (http://www.h7o.cz/tucna-leta-subkultur-jsou-za-nami/).

Nes, Urb

Supervizi by měla vést profesně a životně zkušená osoba; říká se jí supervizor. Cílem s. je sledované osobě - supervidovanému - nabídnout citlivou zpětnou vazbu na plnění pracovních úkolů a tím ji napomoci k dalšímu profesnímu i osobnostnímu růstu, eliminovat u ní včas nevhodné pracovní návyky, podporovat u ní zdravou sebereflexi, rozvíjet zdravé mezilidské vztahy na pracovišti, předcházet syndromu vyhoření, zefektivňovat chod organizace. S. je běžnou součástí poradenství, psychoterapie a sociální práce, ale dnes se hojně využívá i v jiných oblastech práce s lidmi (např. management, medicína, pomáhající profese, školství, výchova). Supervize může mít různé podoby: individuální s., skupinová s., týmová s., manažerská s.

Urb

Školní vzdělávací program (ŠVP) vzniká na základě povinného základu RVP. Jedná se o kurikulární dokument, který je vytvářen pedagogickými zaměstnanci každé školy v České republice. Obsah vzdělávání v něm může být uspořádán do předmětů nebo jiných ucelených částí učiva. ŠVP je schvalován a vydáván ředitelem školy a musí být veřejně přístupný. Název ŠVP si škola určuje sama. Naplňování programu kontroluje Česká školní inspekce.

Urb

Výměna něčeho již neužitečného (např. oblečení, knih, sportovních a domácích potřeb) za něco jiného. Může k tomu docházet v rodinách či mezi přáteli, stejně jako prostřednictvím speciálních regionálních a tematických skupin na sociálních a komunikačních sítích či na swapovacích srazech.

Urb

Jedná se o předmět nebo jakýkoli jiný jev, který slouží k označení jiného předmětu (jevu); klíčové tedy je, že vystupuje v úloze znaku, má zástupnou funkci. Veškerá kultura může být – z určitého hlediska – chápána jako systém znaků a jejich významů. Jestliže myslíme, užíváme symbolů; jestliže komunikujeme, užíváme symbolů… Díky symbolizaci je člověk vůbec schopen chápat přítomnost, učit se z minulosti a anticipovat budoucnost!

Na symbolech byly založeny nejstarší podoby lidského myšlení a chování: mýty, magie, náboženství, umění. C. G. Jung vázal ve své teorii archetypů symboly na energii lidského nevědomí a přisuzoval jim ohromnou (pozitivní, ale i destruktivní) sílu.

Symbol vždy cosi odkrývá, ale cosi i skrývá; je to jakési „vyjádření vyšší pravdy na nižší úrovni“, proto je nesmírně důležitá jeho interpretace. Některé symboly jsou univerzální, všelidské, jiné arbitrární – srozumitelné pouze v určitém kulturním kontextu.

Nes

Soubor příznaků (též symptomů), který charakterizuje určitou nemoc nebo patologický jev.

Urb

Tímto pojmem je označována nějaká entita (věc, zvíře, člověk, lidská činnost, sociální vztah, zvyk apod.), která je vyčleněna z kontextů jiných podobných entit jakožto nedotknutelná. Tabu je tedy synonymem pro absolutní zákaz, povětšinou široce sociálně sdílený (a sankcionovaný) v rámci určitého společenství. Porušení „tabu“ může mít celou stupnici variant – od jednání, které je nežádoucí, nezdvořilé, trapné a nevhodné, až po jednání, které je nezákonné, zcela nepřípustné a tedy trestné. Tabuizovány mohou být prakticky všechny aspekty lidského života: stravování, oblékání, mluva, sexualita, úprava těla, obydlí, navazování vztahů s druhými apod. Některá „tabu“ jsou všeobecná (např. zákaz incestu či kanibalismu), některá jsou velmi specifická (např. obřízka).

Samo slovo „tabu“ přivezl do Evropy ze svých cest po tichomořských ostrovech slavný mořeplavec James Cook.

Do sféry kulturologických studií vnesl pojem „tabu“ sám slavný Sigmund Freud. Ten se otázkami kultury a náboženství začal zabývat v prvním desetiletí 20. století. Jeho hlavní studií, orientovanou na antropologii, je nesporně „Totem a tabu“ z roku 1912 (i když tématikou náboženství se zabýval i později – například myšlenku, že náboženství je projevem kolektivní neurózy, rozvedl v knize „Budoucnost jedné iluze“, která vyšla roku 1927).

V knize „Totem a tabu“ vyšel Freud z Wundtovy teze, že nejstarším nepsaným kodexem lidstva, předcházejícím vlastní náboženství, je tabu – tedy posvátnost, nebo naopak nečistota, spjatá s určitým omezením či zákazem. Freud se domníval, že z hlediska psychoanalýzy odpovídá strach z tabu nutkavé neuróze neboli úzkosti z dotyku, se kterou se setkával u pacientů. Historicky i psychologicky nejhlubším tabu je podle Freuda zákaz incestu, který dává do souvislosti s oblíbeným religionistickým a antropologickým tématem své doby – totemismem. Na Freuda silně zapůsobila kniha Williama Robertsona „Čtení o náboženství Semitů“, kde se popisuje rituál totemismu jako obřad, při kterém bylo posvátné totemové zvíře zabito, snědeno a nakonec oplakáváno. Po této proceduře následovala slavnost, vrcholící očistnou katarzí. Tyto údaje spojil Freud se svojí zkušeností psychoanalytika a provedl rekonstrukci prehistorické události, při níž se údajně synové despotického samce spojili, zabili a snědli, nedohodli se však při dělení žen a jejich soudržnost byla ohrožena. Ztotožnění otce s totemovým zvířetem – předkem a jeho rituální pojídání mělo navždy zabránit otcovraždě. Zároveň byl zaveden zákaz incestu a prosadila se exogamie. Tímto způsobem se konstituoval univerzální náboženský rituál, od kterého se odvozují základní sociální organizace a mravní imperativy lidstva včetně koncepce dědičného hříchu. Celé drama neurózy z pokušení incestu a otcovraždy (patricidy) je zachyceno v řeckém mýtu o Oidipovi, proto Freud hovoří o „oidipovském komplexu“, který se netýká jen individuální psychiky, ale vystihuje společný jmenovatel rituálního chování přírodních národů.

Nes

1. Napětí spuštěné vnějšími nebo vnitřními vlivy. 2. Tlak. 3. Nepříjemné pocity.

Urb

Soubor opatření prováděných s cílem ovlivnit průběh onemocnění a zbavit pacienta obtíží. Aplikace klinických metod a interpersonálních postojů, které vycházejí z uznávaných psychologických principů, se nazývá psychoterapie. Úkolem psychoterapeuta je stát se pacientovi jakýmsi průvodcem během náročné životní situace. Může to být jak psychické onemocnění, tak dlouhodobé problémy, pocit nespokojenosti či závažná událost. Psychoterapeut tak může pomáhat klientovi řešit například trauma.

Urb, sanvit.cz

Lze definovat jako záměrné vytváření a zneužívání strachu prostřednictvím násilí nebo hrozby násilí ve snaze o politickou změnu. Charakteristikou, která činí terorismus analyticky odlišným od jiných forem politického násilí, je způsob, jakým je násilí, často spektakulárního druhu, používáno manipulativně (tj. psychologické účinky a očekávané činy) k vytvoření určitého účinku (tj. strachu) u cílového publika.

Dan

V nejširším smyslu seskupení lidí za určitým účelem. Z hlediska kulturní antropologie se jedná o skupinu lidí, žijící a fungující po určitou dobu v roce pohromadě (ať již na jednom místě, nebo v pohybu). Nejčastěji bývají takto označovány lokální nebo migrující skupiny lovecko-sběračských nebo kočujících (pasteveckých) společenství. Velikost tlupy i složitost
příp. naopak jednoduchost) její sociální organizace jsou velmi proměnlivé a souvisejí s řadou faktorů; některé tlupy vznikají na základě vůle svých členů, jiné striktně respektují rodovou  či klanovou strukturu, jiné se utvářejí v závislosti na přírodních podmínkách – např. zimní/letní tábořiště.

Protože termín „tlupa“ vnímá soudobá západní společnost spíše pejorativně (podobně jako kdysi neutrální pojem „horda“), užívají antropologové stále častěji pojem „skupina“ s následnou specifikací.

Nes

Pojem „tolerance“ patří k velice frekventovaným pojmům našeho běžného jazyka; ba dokonce lze říci, že se stal pojmem módním. Ač realita života bývá povětšinou značně odlišná, v současnosti „se nosí“ hovořit o vstřícnosti, vzájemnosti, porozumění. Všichni si přejeme, aby lidé v každodenním styku byli k sobě více tolerantní, všichni naříkáme na nedostatek tolerance v politice, v partnerských vztazích, v zaměstnání; děti jsou ve školách vedeny, aby byly k sobě navzájem tolerantní, v řadě mezinárodních dohod a úmluv je tolerance zmiňována mezi základními hodnotami, na nichž je třeba budovat vztahy mezi národy a státy.

Co však vlastně znamená „být tolerantní“?

1.

V běžné komunikaci bývá „tolerance“ až znepokojivě často ztotožňována s lhostejností. Myslím si, že takové ztotožňování je nejen nesprávné, ale hlavně velice nebezpečné; zatímco postoj lhostejnosti vyjadřuje nezúčastněnost, postoj tolerance je postojem naopak výrazně angažovaným! Být tolerantní není totéž, co chápat „jiné“ jako „plošně stejné“; i v rámci tolerantního postoje vždycky hierarchizujeme „jinakost“ podle její blízkosti či naopak vzdálenosti vůči vlastnímu individuálnímu (nebo skupinovému) náhledu na svět. To, že tolerantní člověk chápe, že „ti druzí“ mají právo „být jiní“, neznamená, že je nehodnotí, že „jsou mu fuk“, protože „přece každý má svou pravdu“. Tím bychom popírali samu podstatu tolerance jako postoje – a každý postoj obsahuje přece (kromě složky kognitivní a emocionální) vždy i složku hodnotící a normativní!

Postoj tolerance je tedy vždy postojem vědomým a konzistentním. Kdo je tolerantní, má (více či méně) jasno v tom, co pokládá za správné, vhodné, dobré – a co za špatné, nevhodné, zlé. Má svůj názor, své přesvědčení, své hodnoty a principy, a stojí si za nimi; s tím ovšem, že je současně schopen chápat, že také druzí mají právo na své názory (byť s nimi dotyčný nesouhlasí).

Z uvedeného vyplývá, že vést (kupříkladu školní děti) k toleranci předpokládá - v prvé řadě – vést dotyčné v prvé řadě k hledání a kultivaci vlastního, argumenty podpořeného (a v tomto smyslu legitimního) náhledu na svět, vlastního systému idejí, hodnot a norem, za kterým si budou stát! Nedospěje-li člověk k (relativně ucelenému) konceptu své vlastní identity, nemá totiž „odkud“ posuzovat a hodnotit náhledy „těch druhých“…

2.

Z předchozí poznámky plyne, že jsem-li tolerantní, vyjadřuji tím, že už nějak „vím“, jak to „se světem je“. Abych mohl stanovit meze „přípustných odchylek“, musím přece mít (více nebo méně jednoznačnou) znalost „správného“! Předpokládám tedy existenci jakési předem dané autority, která určuje, co je ještě přijatelné a co již nikoli. Ale je nám tato znalost vůbec dána?

Slavný francouzský filosof Michel Foucault kdysi upozornil, že každý člověk vnímá, myslí a označuje svět jedině a pouze prostřednictvím socio-kulturních kódů určitého epistemického pole, tzn., že vždycky máme k dispozici nějaký (sociálně a kulturně podmíněný) způsob „rozvrhování světa“, a jazyk, jímž toto rozvrhování uskutečňujeme a sdělujeme druhým. To, čemu říkáme „naše dějiny“, jsou tedy vždy „dějiny Stejného“. V tomto okamžiku nastává největší (a možná neřešitelný?) problém: pohybuje-li se naše myšlení (a jinak se ani pohybovat nemůže) vždy v rámci vytčených protikladů, nelze vlastně myslet absolutní jinakost, neboť sám způsob, jímž myslíme cokoli „vnějšího“, je vždy nutně relativní (vztažený k „vnitřku“)!

Co tím chci říci? Nic více, ale ani nic méně, než to, že tolerance vždy nezbytně zahrnuje vymezení hranic – a každá hranice jakožto dělící a diferencující „čára“ ustavuje dvojí situovanost:

• tím, že odděluje, dává oddělenému identitu, legitimuje je jakožto specificky vymezené celky (to, co je „uvnitř“, a to, co je „vně“),
• ale současně s tím uvádí oddělené (tedy: „vnitřní“ a „vnější“) do vzájemného vztahu, ba do vzájemné závislosti, neboť jedno není myslitelné bez druhého.

Ustavení, byť sebetolerantnějšího postoje, je tedy vždy ustavením určitého typu relativity. Přijetím něčeho za „správné“, dané“, případně dokonce „pravdivé“, definujeme hranice, které nás uzavírají i otvírají zároveň, které nám cosi umožňují, ale současně i cosi jiného znemožňují, které stvrzují, ale současně i vybízejí k otázce, k problematizaci. Cokoli, co „je dáno“ jako dělicí čára (předpis, zákon, norma), je vnitřní i vnější v jednom a tom samém, neboť je to jak přítomnost vědomého, tak i nepřítomnost tušeného.

Z uvedeného (aspoň doufám) vyplývá, že výchova k autentické toleranci nemůže existovat bez uvědomění si omezenosti, relativnosti vlastního „vidění světa“.

3.

Již byla řeč o ustavování hranic. Ač si to možná neradi připouštíme, postoj tolerance tedy ale znamená, že se vlastně pouze smiřujeme s faktem existence „jiného“ – a to jen do určité míry (v rámci přesně stanovených „pravidel hry“)! O tom ostatně nejlépe vypovídá technický význam tohoto pojmu, jímž je „rozsah přípustných úchylek určité veličiny“. Tolerance není tedy nic víc, než (jak konstatuje český filosof Jan Sokol) „schopnost a ochota snášet, co se nám nelíbí“. Vždy zahrnuje přítomnost (a nezbytnost) distance, jakéhosi „ostražitého odstupu“ typu: „Ano, ale…“

Vždycky se mi velice líbilo upozornění, které zformuloval jeden z největších žijících německých myslitelů Jürgen Habermas: „V tomto kontextu podržuje akt tolerance cosi z aktu milosti či ´prokazování přízně´. Jedna strana povoluje druhé jistou míru odchýlení od ´normality´ pod jedinou podmínkou: tolerovaná menšina nesmí překročit ´práh tolerance´.“ Jan Sokol dovozuje, že pojem tolerance „vždycky obsahuje záporné hodnocení toho, co tolerujeme: o příjemných nebo cenných věcech ho nikdy nepoužijeme“.

Z uvedeného vyplývá, že bychom se měli seriózně zamyslet nad tím, zda má být postoj tolerance vlastně vůbec onou „kýženou hodnotou“, ideálním typem našich mezilidských vztahů! Tolerantní postoj vzchází totiž vždy z povýšeného stanoviska, jímž je stanovisko „mé“ („naše“).

4.

Existují nějaké varianty k tolerantnímu postoji? Slavný „postmoderní“ Francouz Jacques Derrida považuje toleranci za součást osvícenské tradice, za opak skutečné otevřenosti vůči „druhému“ – a v tomto smyslu za přímý opak toho, co sám navrhuje: tím je projekt obnovy pravé a autentické „pohostinnosti“. Podle Derridova názoru „tolerance je především druh dobročinnosti. … Tolerance je vždycky na straně ´důvodu nejsilnějšího´ , kde ´moci znamená být v právu´ ; je to dodatečná známka suverenity, dobrá stránka suverenity, která z vyvýšeného místa říká druhému: nechám tě být, nejsi nesnesitelný, vyhrazuji ti místo ve svém domě, ale nezapomínej, že je to můj domov.“ Zatímco „tolerance“ je tedy jakási „podmíněná pohostinnost“ či „ostražitá pohostinnost“, ideálem Derridovým je ryzí pohostinnost jako „odpovědnost před samým pojmem odpovědnosti“, resp. „odpovědnost tváří v tvář nekalkulovatelnému“.

Podobně jiný můj „oblíbenec“, vynikající francouzský filosof židovského původu Emmanuel Lévinas hovoří o nezbytnosti suspenze našeho přesvědčení o tom, že „vlastníme svět“, o pokoře, skromnosti a z nich vyplývající nezbytnosti přiznat si, že s „tím druhým“ se lze pouze „setkat“. V lévinasovském „setkání“ však nedochází k nějakému „etickému ping-pongu“ typu „jak ty mně, tak já tobě“ – naopak: vůči „tomu druhému“ má mé „já“ vždy povinnost navíc! Etika není a nesmí být záležitostí reciprocity: „… intersubjektivní vztah je vztah nesymetrický. Jsem za druhého odpovědný, aniž od něho čekám totéž, i kdyby mě to mělo stát život. Reciprocita je jeho věc. Právě proto, že vztah mezi druhým a mnou není reciproční, jsem vůči druhému ve služebném postavení. … Já má ve srovnání s druhými vždy určitou odpovědnost navíc.“

5.

Zajímavé (a možná zarážející) je, že chceme-li vymezit tolerantní postoj tím, že jej ohraničíme krajními póly, na jedné straně je to jakoby zřejmé, zatímco na straně druhé se vynoří jisté rozpaky. Z jedné strany nás totiž hned napadnou pojmy jako „intolerance“, „agresivita“ apod., na straně druhé nastává hledání „toho správného“ pojmu…

Dovoluji si navrhnout jako onen opačný pól k „intoleranci“ pojem „respektu“. Zatímco za intolerantní pak označíme postoj, který nepřipouští, ba odmítá (či dokonce popírá) jakoukoli „jinakost“ názorů, mínění anebo způsobů chování, respekt je typem postoje hlubině rozumějícího, vnímajícího „jiné“ jako rovnocenného partnera, s nímž se setkáváme, ale „necháváme jej být“. Respekt nutně musí zahrnovat jak schopnost tvorby vlastní identity (k níž patří sebevědomí i sebedůvěra), tak schopnost elementární empatie. Respekt je proces sebeobjevování a zároveň objevování „druhého“ („druhých“). To všem znamená dostát alespoň následujícím nárokům:

• „já“ si nesmí předem uzurpovat pravdu (pravda je to, co se teprve musí vyjevit ve vztahu samém!);
• hledání jinakosti „ty“ znamená jeho trpělivé poznávání „jako takového“, bez povýšenosti vlastní pozice a bez předběžného cíle změnit jej „k obrazu svému“;
• není-li respekt opětován, nesmím mít pocit „zrazené identity“ či nedostatečného přijetí.

Respekt je tedy neustále znovu a znovu vytvářený a potvrzovaný vztah, který není nikdy hotově „dán“, nýbrž neustále „se děje“.

Skutečný respekt může být založen pouze na schopnosti (a také vůli) artikulovat i jiný úhel pohledu než jen ten můj, „uzávorkovat“ jednoznačný smysl toho, oč jde, a hledat co možná nejširší spektrum souvislostí, k nimž poukazuje. Předpokládá něco, co se zdá odporovat jak fylogeneticky naprogramovaným vzorcům lidského chování, tak i socio-kulturním civilizačním kódům: suspenzi výjimečnosti našeho „já“.

V našem pojetí spadá „respekt“ de facto v jedno s „pluralismem“, neboť znamená uznání rovnocennosti jiného (člověka, stanoviska, názoru). Zakončeme proto sympatickým upozorněním Jana Sokola: „Na rozdíl od tolerance, která naše odlišné sousedy pokládá za nepříjemnost, kterou bychom měli snášet, pluralismus říká, že bychom si jich měli umět vážit.“

Nes

Politický systém založený na ničím neomezené a nekontrolované moci. Vládnoucí skupina zde neuznává žádné meze svých pravomocí a snaží se regulovat všechny aspekty veřejného i soukromého života. Totalita tedy smazává rozdíl mezi soukromým a veřejným životem, neuznává svobodného jedince a omezení své moci. Prosazuje úplné ovládnutí všech oblastí života společnosti prostřednictvím vládnoucí politické strany (nebo církve, destruktivního hnutí,…), byrokratického aparátu a policejní moci.

Urb

Též psychické nebo duševní trauma. Označujeme tak duševní stav, který vzniká s výjimečně nepříjemným zážitkem či extrémní zátěžovou situací (např. diskriminace, dopravní nehoda, průmyslová havárie, přírodní katastrofa, úmrtí blízkého člověka, válka, viktimizace, zdravotní úraz), které intenzivně narušily duševní rovnováhu člověka. T. vzniká v momentech, kdy je člověk vystaven enormnímu strachu, ztrátě kontroly nad vlastním životem, pocitům bezmoci a porážky, s nimiž si mechanismy zvládání běžných situací neumí poradit. T. může být důsledkem jednorázové události, stejně jako reakcí na konstantní retraumatizaci.

Posttraumatická stresová porucha (PTSD) je porucha, která se může u některých lidí vyvinout poté, co prožijí trauma.

Urb

1. Vývojová tendence. 2. Sklon.

Urb

Trestní odpovědností se rozumí povinnost nést následky za spáchání skutku se znaky odpovídající skutkové podstatě trestného činu. Může se jednat jak o trestný čin úmyslný, tak o trestný čin z nedbalosti. T.p.o. nastává dovršením 15-ti let; dotyčná osoba - pachatel - musí být rovněž v době spáchání činu příčetná.

Mott, Urb

Za trestný čin označujeme takové protiprávní činy, které za trestné označuje zákon. Trestní zákoník pak jednotlivé trestné činy vyjmenovává a stanovuje konkrétní znaky, jež musí splňovat.

Zákon dělí trestné činy na přečiny a zločiny. Rozlišovány jsou přitom podle formy zavinění (nedbalost či úmysl) a také dle délky trestu odnětí svobody (do pěti let či více). Přečiny jsou přitom chápány jako méně závažné trestné činy. Kategorie zvlášť závažného zločinu pak hovoří o činech s horní hranicí trestu odnětí svobody nejméně deset let.

Mott

§ 52 
Druhy trestů

(1) Za spáchané trestné činy může soud uložit tresty

1. a) odnětí svobody,
2. b) domácí vězení,
3. c) obecně prospěšné práce,
4. d) propadnutí majetku,
5. e) peněžitý trest,
6. f) propadnutí věci,
7. g) zákaz činnosti,
8. h) zákaz držení a chovu zvířat,
9. i) zákaz pobytu,
10. j) zákaz vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce,
11. k) ztrátu čestných titulů nebo vyznamenání,
12. l) ztrátu vojenské hodnosti,
13. m) vyhoštění.

(2) Trestem odnětí svobody se rozumí, nestanoví-li trestní zákon jinak,

1. a) nepodmíněný trest odnětí svobody,
2. b) podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody,
3. c) podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody s dohledem.

(3) Zvláštním typem trestu odnětí svobody je výjimečný trest (§ 54).

Více viz a srov. Úplné znění zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. 12. vyd. Praha: Armex Publishing, 2022. ISBN 978-80-87451-89-2.

Mott

Grafická varování před z výchovného hlediska citlivým obsahem (obrázků, textů, videí,…), též před potenciálními spouštěči stresové reakce, před nedobrovolným vzpomínáním na předchozí traumatický zážitek. Většinou mají podobu piktogramů, které rychle a srozumitelně varují například před vulgárními výrazy, explicitní sexualitou, extrémním násilím a podobně.

Urb

Tuning – vzhledové a technické vylepšení - funkční vy/po/ladění - nějakého stroje; nejčastěji se hovoří o t. automobilů. Konkrétní provedení t. záleží na představách a finančních možnostech majitele stroje.

U automobilů ale dochází i k divokým (podomácku realizovaným) laickým úpravám, které jsou pro všechny nebezpečné, designově nevkusné, které nemají žádný pozitivní vliv na výkon motoru či jízdní vlastnosti – v takovém případě se hovoří o tuzingu. Tuzingem se tedy rozumí „překližkový tuning vyšperkovaný věcmi z benzinové pumpy“.

Urb

Souhrnné označení chronicky chudých lidí a lidí ulice s nedostatek ekonomického, sociálního a kulturního kapitálu.

Urb

Stejnorodost. Dobrovolná nebo vynucená jednota názorů, vkusu a životního stylu.

Urb

Též svobodné vzdělávání nebo sebeřízené vzdělávání. U. probíhá mimo oficiální (mainstreamový) školský systém v rodinném prostředí – v prostředí přirozeného života bez kurikula, bez osnov, bez pravidelného měření pokroku. Koncept této výukové metody a de facto i životního stylu je založený na přesvědčení, že vzdělávání je přirozený celoživotní proces, který probíhá samovolně v každé chvíli lidského života. Úspěch u. záleží na motivaci rodičů a podnětnosti rodinného prostředí. Nelze zaměňovat s domácím (též individuálním) vzděláváním dle IVP.

Urb

Slovo urbex je zkratka anglického sousloví Urban Exploration, které lze do češtiny přeložit jako (dobrodružný) městský průzkum. Nejedná se o průzkum opuštěných městských sídel - městských ruin - jako celku; urbex se zajímá i „jen“ o staré nepoužívané budovy nemocnic, opuštěná letiště a nádraží, chátrající tovární haly, kanalizační systémy, tunely, důlní objekty … tedy všechno, co vzniklo lidskou činností, není snadno přístupné a lidé to běžně nemohou vidět a navštívit. Ve většině případů je urbex nebezpečný a ilegální; proto se o něm hovoří také jako o (adrenalinovém) infiltrátorství. Jednotlivé „své“ lokace se snaží urbexeři před veřejností tajit, aby nedošlo k urychlení jejich destrukce a ztrátě genia loci. Druhé nepsané pravidlo urbexu zní „Nic neničit, nic neodnášet. Jen fotky a zážitky“.

Urb

Vazba slouží k zajištění obviněného tím, že jej omezí na svobodě umístěním do vazební věznici. Vazba v trestním řízení není povinná, a to ani u těch nejzávažnějších trestných činů. Závažnost trestného činu není kritériem pro rozhodnutí o vazbě. Do vazby lze vzít obviněného jen ve třech přesně stanovených případech:

• obviněný se skrývá nebo uprchl, aby se tak vyhnul trestnímu stíhání nebo trestu (tzv. vazba útěková),
• obviněný ovlivňuje spoluobviněné nebo svědky (tzv. vazba koluzní),
• obviněný opakuje trestnou činnost, pro kterou je nebo už byl v minulosti stíhán (tzv. vazba předstižná).

Mott

Jednou z relevantních věkových hranicí je skupina osob blízkých věku mladistvého (věkové období mezi 18. až zhruba 21 rokem věku), kdy tato skutečnost za splnění dalších podmínek může působit jako polehčující okolnost.

Mott

Proces poškozování a způsobování újmy (ekonomické, fyzické, psychické…) jedinci, který se stal obětí trestné činnosti. Též proces, v němž se člověk stává obětí trestného činu.

Urb

Doba, během které nemusí člověk plnit nějaké povinnosti – může tedy svobodně dělat to, co ho baví, naplňuje, přináší radost, štěstí nebo uspokojení. Žádoucím trávením volného času vznikají a prohlubují se u jedince zájmy, dochází k rozvoji jeho osobnosti a ten je v přímém vztahu k pocitu životní pohody.

Funkce volného času dělíme na:

funkce základní

• zábava: uspokojení osobních potřeb
• odpočinek: kompenzace únavy, obnovení psychických a fyzických sil
• rozvoj osobnosti: edukace (vzdělávání se, získávání zručnosti, dovednosti,...)

funkce individualizované

• rekreace: osvěžení, zábava, odreagování
• kompenzace: vyvážení a rozptýlení zátěže
• edukace: rozvoj osobnosti a další vzdělávání
• kontemplace: potřeba klidu, koncentrovaného rozjímání

funkce s všeobecným charakterem

• komunikace: potřeba setkávat se s někým, poznat názory druhých
• integrace: být v nějaké skupině
• enkulturace: potenciál něco zkrášlovat, rozvíjet a zdokonalovat
• participace: účastnit se něčeho s vlastní iniciativou, spolupodílet se na něčem

Fia

1. Záměrné nebo nezáměrné seskupení osob stejného věku. 2. Malá sociální skupina vrstevníků s vysokou mírou soudržnosti, těsnými sociálními vztahy, vysokým stupněm spolupráce a stabilními sociálními rolemi. Vrstevnická skupina představuje pro děti a mladistvé místo pochopení a porozumění. Má na vývoj osobnosti jedince a jeho jednání s lidmi pozitivní dopady, ale může na něj působit i negativně. Skupinová konformita. Na jedince je ve v.s. vyvíjen formativní tlak, což se projevuje jeho přizpůsobením skupině. Jedinec totiž touží být přijímán jako člen skupiny a v důsledku toho se adaptuje na její normy. Někdy může být touha tak silná, že jedinec přijímá postoje skupiny, přestože nejsou v souladu s jeho osobním přesvědčením. Tendence se takto přizpůsobit skupině převažuje u jedinců, jejichž sebejistota a sebevědomí jsou nízké.

Urb

Je záměrné a cílevědomé působení na člověka; jedná se o předávání znalostí, dovedností a hodnot z generace na generaci. Výchova je specifická lidská činnost, která působí, pokud jsou pro ni vytvořeny vhodné podmínky. Má dlouhodobý charakter, působí trvale a nepřetržitě.

Fia

Lidově pasťák. V.ú. je určen pro děti starší 15 let se závažnými poruchami chování - jejich chování je považováno za rizikové (užívání psychotropních a omamných látek, agresivní chování, kriminalita,…). Takové děti nemohou být umístěny v dětském domově se školou; byla jim soudem nařízena ústavní nebo ochranná výchova.

Fia

Člověk, který se zajímá o anime – japonskou animovanou tvorbu (komiksy manga, televizní seriály a filmy, videohry,…) - a japonskou kulturu jako takovou.

Urb

V češtině kultura probuzení, též kultura probuzených, bdělých a ostražitých. Politický a komunikační styl vystupující ostře proti různým formám systémové nespravedlnosti a sociální nerovnosti, proti (zejména rasistickým) předsudkům a diskriminaci ve společnosti; kultura, která akcentuje otázky spojené s autentickou identitou člověka.

Urb

V češtině zálesácká dovednost. Označení pro výchovné hnutí, jehož vznik na počátku 20. století inicioval spisovatel a ilustrátor Ernest T. Seton. U nás se woodcrafterskými myšlenkami nechalo inspirovat skautské hnutí. Více viz https://www.woodcraft.cz.

Liga lesní moudrosti (LLM) je nezávislá samostatná organizace sdružující chlapce i dívky, muže i ženy každého věku se zájmem právě o woodcraft. Většina činnosti se odehrává v dětských kmenech pod vedením dospělého náčelníka. V LLM jsou však i kmeny mladých lidí či dospělých anebo jednotlivci a rodiny s malými dětmi. Více viz https://www.ligalesnimoudrosti.cz.

Urb

Chorobná závislost na práci. Posedlost pracovním výkonem, která upozaďuje všechny ostatní potřeby a životní témata člověka. Z práce se workholikovi stává hlavní (možná i jediné) téma života; volný čas pro něj přestává existovat, resp. si ho neumí užít bez výčitek svědomí.

Urb

Forma germánského novopohanství odvolávající se na původní (autentické) polyteistické náboženství. Název je odvozen od jména hlavního starogermánského boha Wotana. Pojem vytvořil rakouský okultista a ariosof Guido von List (1848-1919), autor díla Tajemství run.

Podstata w. má spočívat v nápadné touze po boji, glorifikaci řádu, zálibě v krvi a v bojových situacích. Původcem této interpretace w. je Carl G. Jung (1936), který v aktualizaci starogermánských mýtů (doplněných o antisemitské, rasistické a nacistické prvky) spatřoval vážné sociální nebezpečí. Jung považoval w. za jeden z projevů totalitarismu.

Urb

Obliba cizích jevů, lidí a věcí. Náklonnost k neznámému; někdy i se sexuálním podtextem.

Urb

Řecky „xenos“ = „cizí“. Pojem, kterým označujeme bázeň, strach, úzkost, nejistota, nedůvěra a podobné emoce, vztahující se k něčemu, co je jiné, cizí, co nepatří do naší kultury a způsobu života. V rozličné míře na tyto prožitky navazují (mohou navazovat?) i pocity odporu a nepřátelství, které mohou vyústit až v aktivní odpor či přímou agresi. Xenofobie bývá nedílnou součástí etnocentrického postoje ke kulturnímu okolí, neboť etnocentrismus a priori pokládá vlastní ideje, hodnoty, normy a vzorce chování za správné, kdežto „ty druhé“ posuzuje jako minimálně zneklidňující, ale spíše (v různém stupni) ohrožující.

Jistá míra vymezení se vůči „jinakosti“ je ovšem nutná, neboť umožňuje vůbec ustavení jakéhokoli lidského společenství, formulaci a obhajobu jeho zájmů; v tomto smyslu bývá xenofobie chápána jako hypertrofovaná stránka tvorby kolektivní identity.

Nes

Česky též jupíci. Jedná se o zkratku anglických slov young urban pofessional, tedy mladý městský profesionál; v širokém a hodnotícím slova smyslu mladý zbohatlík a kravaťák. Termínem yuppies označujeme zvláštní vrstvu (skupinu, subkulturu, generaci) lidí se svérázným životním stylem, kteří jsou bohatí (finančně zajištění) a svůj úspěch rádi prezentují navenek. Primárně se orientují na vydělávání peněz, kariérní růst a spotřebu luxusního zboží; tedy holdují kariérismu, konzumerismu a narcismu. Poprvé byli jupíci rozpoznáni a popsáni v 80. letech minulého století v USA; tehdy se negativně vymezovali k hodnotám a životnímu stylu hippies.

Urb

Závislost má mnoho tváří a podob. Bezesporu se jedná o asymetrický dlouhodobý vztah (biologický, emoční, ekonomický, politický, sexuální,…) k něčemu, nebo někomu, který vychází z pocitu silné touhy nebo potřeby toto uspokojit. Stav závislosti ovlivňuje jednání člověka a omezuje jeho svobodu. Postupně mu přináší výrazné škody na zdraví a společenských vztazích. Člověk může být (chorobně, patologicky) závislý na nějaké látce, činnosti, člověku či myšlence.

Urb

Do češtiny doslova přeloženo nulový odpad, žádný odpad. Označujeme takto životní styl, který podporuje opětovné využívání všech zdrojů bez tvorby odpadů, které by jinak bylo nutno skládkovat či spalovat. Jeho základními hodnotami jsou ohleduplnost k přírodě (ekologie) a udržitelnost. Ty se promítají do způsobu vedení domácnosti či zahrady, nakupování, vaření, užívání kosmetiky … do každodenního praktického života.

Urb

Ustáleny způsob, jakým lidé dlouhodobě žijí. Obecně lze říci, že každý člověk má nějaký svůj vlastní (více či méně originální a autentický) životní styl. Každý z nás vykonává nějaké specifické činnosti, má nějaké hodnoty, morálku, zásady jednání a chování, každý má nějaké osobité vazby na sociální okolí, existuje prostřednictvím participace na chodu rozmanitých sociálních skupin, každý má určité množství volného času, které také nějak a s někým svérázně tráví.

Dnešní doba po lidech vyžaduje „mít svůj styl a být s ním - v něm - neustále čerstvý“. Ž.s. se stal výzvou a nutností.

Americká návrhářka Rachel Zoe v souvislosti s módou říkávala: „Styl je způsob, kterým můžete ukázat to, kým jste, bez toho, abyste cokoliv řekli.“ S tím lze jistě souhlasit; i to je funkce ž.s. Ž.s. definuje člověka a člověk definuje svůj ž.s.

Urb